x
ego upol rpg foto galerie guestbook
   Google Search:
 
         
Tomáš "Kamui" - Tremer (neonate)

[ << ]
Druhý deník:
Události dostali trošičku nečekaný spád a já byl donucen začíst si vést tento druhý deník. Co mě k tomu vedlo bude vysvětleno později. Teď hlavně zapíši události posledních dnů, dokud je mám v živé paměti - i když na některé z nich se jen tak zapomenout nedá...

21. února 2004

Nedávno přišla do naší chantry Ravnoska Eržika - nevím kde celou tu dobu byla, ale to teď není podstatné. Asi si řešila nějaké svoje záležitosti.
Meyrink si nás - čili mě, Danielu a Eržiku - svolal do své pracovny a zadal nám úkol. Do Prahy má v nejbližší době přijet nočním vlakem jakási Kaitiffka. Dostali jsme její složku získanou koncem války z archivu německého Abwehru.
Jmenuje se Ingrid Dunkelnacht a na zubem času poznamenaném portrétu vypadala tak na dvacet let. Docela mladá a celkem pěkná - blond vlasy a modre oči (Hitler by z ní jistě měl radost). Dopustila se prý porušení maškarády, zmocnil se jí Abwehr, ale povedlo se jí prchnout a přes Itálii se dostat do Egypta, kde stopa po ní na následujících šedesát let mizí. Až do dneška.
Má přijet bez doprovodu některou následující noc. Prý také nic neumí, jako Kaitiffka se nemá od koho učit a u nikoho nemá v Praze zastání. Máme ji přivést živou (teda jak jen je to u upíra možné). Vypadá to na snadný úkol...
Dostali jsme ještě kontakt na jednoho ghúla - jmenoval se Karel - na nádraží, který nám měl pomoci. Případné problémy měl vyřídit Brujah, se kterým jsme se měli setkat večer v klubu The Other Side.
Vyrazili jsme. Cestou jsem si koupil nejmenovaný bulvární plátek, protože mne zaujala zpráva o mizejících bezdomovcích ve Lhotce.
Brujah Eon vypadal, jako že v tom klubu dělá vyhazovače. Poznal nás velice rychle a tak jsme ho ani nemuseli nějak hledat. Poté, co jsme mu vysvětlili náš úkol, jsme začali zvažovat další postup. Zavolal jsem tedy ghúlovi z nádraží a domluvil si s ním schůzku na náměstí Republiky.
Řekli jsme Karlovi, že potřebujeme zajistit jednu naši starou známou. Pochopil, jak to myslíme a slíbil nám pomoc. Půjčil jsem mu na chvilku kresbu ze složky, aby si mohl udělat kopii a upozornit na hledanou osobu svoje lidi na nádraží. Tím je úkol prozatím vyřešen a nezbývá než čekat, kdy nám dá Karel echo o příjezdu cíle.
Zatímco Daniela se rozhodla strávit zbytek noci s Brujahem (respektive Eon ji nabídl, že jí sveze na chopperu) a Eržika se někam vytratila, já si umínil mrknout se na místo zmizení těch bezdomovců. Nevím, co mě to popadlo, nebo co jsem si myslel, že tam najdu, ale co... Každopádně když jsem dojel na místo, vypadalo to tam jako v každé jiné nudné čtvrti toudle noční dobou: nikde ani živáčka (ani mrtváčka) a ticho.
Tak jsem se rozhodl to prodnešek zabalit a vrátit se do chantry, kde jsem ještě podal hlášení Meyrinkovi.

22. února 2004

Ach jo!!! Že já vůbec dneska vytáhl paty ze chantry. Ale to předbíhám, takže hezky od začátku...
Chvilku po probuzení volá Karel z nádraží, že Ingrid právě dorazila. Svolávám tedy skupinku a vyrážíme na nádraží. Tam nás už vyhlíží Karel a předává nám fotografii hledané slečny pořízenou jedním z jeho lidí. Na fotce vypadá o poznání hůře než na portrétu - buďto jí těch pár desetiletí moc nepomohlo a nebo... No, to teď nemá cenu řešit.
Daleko znepokojující byl doprovod zachycený na té fotce. K Ingrid se na nádraží přidala jakási asi dva metry vysoká arijská kostka - ti dva se vysloveně hledali... Až se našli...
Podle informací od Karla by se dvojice měla ještě zdržovat v garážích, kam zamířili těsně před naším příjezdem. Eržika byla proto dobrovolně přihlášena na úkol zaběhnout do garáží, zjistit do jakého auta cíle nasedají a dát vědět, až budou vyjíždět. Já mezitím popojel s autem k výjezdu z garáží a připravil se nahlášené auto sledovat. Eon svůj chopper uklidil stranou - přeci jen by byl nápadnej - a nasedá k nám do auta.
Zachvilku vyjíždí Eržikou nahlášená Mazda kupé a já za ním. Provoz je ještě přiměřeně hustý, takže se dá sledovat a nebýt v záplavě ostatních aut nápadný. Míří na Výstaviště. Tam zastavují a my stavíme kousek od nich a jdeme za nimi do areálu. Daniela si vzpoměla, že jsme Eržiku nechali v garáži. Whoups!!! Tak jí volám a vzkazuji jí, kam jdeme a kam má dorazit.
Sledovaný pár se zastavuje na střelnici. Rozdělujeme se a Eon jde k jedné střelnici a já s Danielou k další, takže teď je máme mezi námi. Najednou - nevím co tím sledoval, ale pokud na sebe chtěl upoutat pozornost, tak se mu to povedlo - si Eon začne hrát s puškou na střelnici a trefuje se snad do všeho, co jen jde... Zaujal tím zřejmě i dvojici puberťaček a tak s nima odchází stranou.
Dvojice se opět dává do pohybu a kráčí směrem do parku. Jdeme s Danielou kousek za nimi a čas od času zahneme na jinou cestičku, abychom nebyli tak nápadní.
Začíná se to komplikovat - dvojice se dává do rozhovoru s nějakým dalším chlápkem. Asi kolem čtyřiceti let, košile, klobouk. Snažíme se přiblížit, abychom slyšeli, o čem že to debatují. Dávají se do pohybu směrem k východu.
Daniele najednou zvoní telefon - volá Eržika, že prej je u vchodu a co má dělat teď. Daniela se prokecne, že oni jsou na cestě k východu a že jdeme za nimi... Oni to zaslechli. Nebyli jsme jediní, kdo naslouchal. Beru svůj telefon a volám Brujahovi, že jestli má čas, tak ať dorazí - budeme ho potřebovat.
My jsme ze sledování vyřazeni. Míříme tedy dále směrem k východu, zatímco sledovaná - teď už trojice - zamíří jinou cestičkou pryč od východu.
Poté, co jsme si navzájem zmizeli z dohledu, otočíme se a jdeme kolem plotu směrem, kde očekáváme, že by mohli být. Po chvilce zastavujeme, protože vidíme našeho Brujaha, jak se baví s tou árijskou kostkou. Po Ingrid a tom druhém chlápkovi není ani vidu ani slechu. Stojíme tedy opodál a sledujeme, co se bude dít. Nechceme Eona vyrušit z rozhovoru s árijcem.
Árijec se najednou přestal opírat o strom, vpálil jednu Eonovi, skolil ho na zem a vrazil mu kůl do srdce. To vše během ani né jedné vteřiny.
Zatímco stojíme s Danielou jak přimražení, hodí si nabušenec Eona přez rameno a bez známky sebemenší námahy přeskakuje plot parku a sebejistým krokem mizí ve tmě.
Daniela běží směrem k našemu autu a já volám Meyrinkovi, abych ho informoval o aktuální katastrofě. Nepotěšil jsem ho - ač se snažil (jako vždy) ovládat, bylo slyšet, jak je rozladěn. A když je Meyrink rozladěn, ostatní už skáčou vzteky...
Pokusil jsem se chlápka sledovat, ale on měl již velký náskok. Směr, kterým se vydal mne zavedl až na Planetárium na Stromovce, kde již čekala Eržika s Danielou v autě, jež původně patřilo sledované dvojici a díky Eržice změnilo majitele.
Bezmoc. Co teď? Meyrink nás vynese v zubech (a rovnou na střechu). Bez Ingrid a bez Brujaha. Byl jsem z toho tak zoufalej, že mi ani nevadilo, že si Eržika začala vykládat karty. Věštění z karet jsem sice nikdy moc nefandil, ale momentálně to - kromě věštění z křišťálové koule - bylo asi to jediné, co jsme mohli dělat.
Podle Eržiky bychom měli něco najít v Dejvicích. Nezbývá nám než jí věřit a tak jí necháme řídit. Po dlouhém - snad nekonečném - proplétání se prázdnými uličkami zastavujeme u jakéhosi staveniště. Tak sem nás prý poslaly karty.
Rodělujeme se, abychom staveniště rychleji prohledali. Já po chvilce narazil na něco nenormálního. Betonový poklop byl "zapečetěn" ocelovou zkroucenou tyčí - jako by ji někdo zasukoval. Lopata zapřená v písku opodál s mým příchodem spadla... Bylo vidět, že ještě nedávno tu někdo "pracoval". Pokusil jsem se ohnout tyč zpt, aby šel poklop odsunout... Marně. Musel sem vyvinout šílené úsilí - a tyč nakonec povolila. Odsunul jsem poklop a pod ním spatřil jámu zčásti zaházenou pískem. Skočil jsem dolů a začal písek odhrabávat. Eona jsem objevil zachvilku. Ležel tam a v srdci měl zaražený kůl. Bylo mi jasné, co se stane, až mu ho vytáhnu, ale musel jsem...
Dostal jsem takovou ťafku, že jsem vyletěl z jámy ven. Nasranej Brujah vyletěl hned zamnou. Sice se mi omluvil, ale mým rozbitým brýlím to už moc nepomůže. Budu si muset sehnat nové a nebo janě tvrdit, že jsem si pořídil čočky...
Mluvil cosi o nějakých hlasech, jež slyšel z jámy a chtěl vědět, zda sem zde někoho neviděl. Pochopitelně že neviděl. Zachvilku dorazila Eržika a jako vysvětlení hlasů uvedla, že to byla její kamarádka Malkaviánka. Žeby nás sem zavedla ona?
Po Daniele jako by se země slehla. Vyrazili jsme jí proto hledat. Eržika ji najednou vytahuje z jakéhosi skladiště (či co to bylo) úplně vytuhlou. Strnulá Daniela s vyděšeným pohledem ve tváři leží před námi na zemi úplně nehybná. Co s ní? Nakládáme jí tedy nakonec do kupéčka s tím, že já s Eonem se tam už nevlezem a že si vezmeme taxíka. Eržika tedy odjíždí s nákladem do chantry a my čekáme na taxi. Bude už brzo svítat.
Zatímco čekáme, vyzvídám na Eonovi, co se stalo. Není moc výřečný, ale zjišťuji, že tak rychlou akci árijce nečekal a že Ingrid podle všeho není Rodný, ale má lidskou auru.
Do chantry dorážíme chvilku před svítáním a Meyrink se nemůže dočkat hlášení. teprve teď si uvědomuji, že jsem se mu zapoměl zmínit o Eonově objevu ohledně Ingridiny aury. Dostávám pokáráno a je mi "doporučeno" druhou noc uspět.

23. února 2004

Sotva se probereme, zjišťuji stav Daniely. Vypadá to, že je už v pořádku a že s ní dneska můžu počítat. Aspoň jedna dobrá zpráva.
Několikrát volám Eonovi ohledně koordinace dalšího postupu. Eon po mě chce, ať seženu munici, co bude platit na Rodného - je potřeba zpacifikovat toho árijce. Další neúspěch si nemůžeme dovolit!
Meyrink je zřejmě ještě od včerejška naštvaný a když ho požádám o munici, málem mě seřve, že todle si mají Brujahove sehnat sami. OK. Raději mizím z jeho pracovny jak nejrychleji je to možné, ale přesto se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, jako by mě pořád sledoval.
Další Eonův návrh je zjistit od Eržiky co nejvíce o její Malkaviánské kamarádce a co ona ví o tom, kde bychom měli dneska hledat. Zkouším to, ale z Eržiky akorát dostanu, že Malkaviánka říkala cosi o domě, z jehož sklepních oken vytéká temnota. malkaviánské hádanky - to je teď přesně to, co potřebujeme. Eon odpovědí taky zrovna nadšený není, ale co se dá dělat... Snad se nám aspoň podaří přimět Eržiku, aby se setkala s malkoškou a zjistila něco víc.
Eržika ale neví, kde Malkaviánku hledat... Vytahuje svoje karty - zase ty karty. Zase ty divné karty, kde mezi klasickými tarotovými kartami je jeden normální žolík. Po chvilce nám oznamuje, že se se svou kamarádkou sejde u Tančícího domu. Výborně! Volám Eonovi místo schůzky.
Eon doráží na místo téměř současně s námi, ale není sám. Z jeho auta vystupuje blonďatá slečna s copánkama - představuje se nám jako Oblivia - Eonova sestra. Vždycky jsem si myslel, že jestli je něco horšího, než Brujah, tak jsou to dva Brujahové (teda nepočítám vlkodlaky - to je něco zcela jiného). Nevím co jsem komu udělal, ale dnešek se mě zřejmě rozhodl přesvědčit o mém omylu.
Čekáme, ale Malkaviánka pořád nikde. Eon navrhuje se na chvilku vytratit a nechat Eržiku samotnou - třeba se nás Malkaviánka bojí. Tak dobře. Jdeme si obejít blok.
Po návratu nám Eržika oznamuje dvě zprávy - proč vždycky ta jedna musí být špatná? Malkoška si jako cenu za svoje informace vyžádala to, že si pak s ní někdy budeme hrát. No potěš koště! Ale aspoň nám řekla, kde máme hledat - ve Lhotce u-mizejících-bezdomovců v jednom baráku. Tak přeci jenom! Na nic nečekáme, nasedáme do auta a jedeme se na to mrknout.

Na místě vysedáme a Brujahové hned míří ke kufru - mají v něm hotovou zbrojnici. Já dostávám jednoho Glocka, pět zásobníků a tři kůly. Stejně se zaopatřují i ostatní. Akorát Brujahové ze sebe dělají vánoční stromečky ověšené granáty, zásobníky a pistolema. Navíc všichni fasujeme vysílačky, takže teď jsme vážně jak zásahové komando. Eržika zůstává v autě a ostatní jdeme do baráku - barák je samostatně stojící blok a tak si každý vybíráme jeden vchod.
Je zamčeno. Slyším ale hluk dvou vyrážených dveří a je mi jasné, jak si se zámkem poradili Brujahové. Na té metodě něco bude a i já se dostávám dovnitř a podle zvuku tak činí i Daniela.
Uvnitř je tma, zhasnuto. Rožnu si a zkontroluji schodiště. Čisto! Mířím tedy do sklepa. Čas od času na sebe promluvíme do vysílaček, abychom se ujistili, že jsme v pořádku. Napínám všechny svoje smysly, ale zatím neregstruji nic nezvyklého. Sklep je plný různých kojí, ale já postupuji chodbou dál. Najednou se mi zdá, jako bych slyšel jakési syčení, či snad šramot. Informuji o tom ostatní, ale po chvilce uznávám, že to asi bylo mámení smyslů. Jdu dál.
Po chvilce nacházím v zemi zamřížovaný vstup do podzemí - žádám o povolení ho prozkoumat, ale Eon je toho názoru, že bych se měl raději vrátit. Otáčím se k východu a... Blik! Tma! Někdo zhasnul. Tma jako v pytli. Postupuji opatrně smerem ke schodům ze sklepa... Jdou celkem dlouho. Už tu dávno mely být, ale nejsou. Z vysílačky slyším, že najít nemůžou ani ostatní. Eon nařizuje Eržice, ať si vezme svítilnu a jde svítit do vchodu, abychom našli cestu ven.
Zatraceně! napadlo mě, zda sem někde neminul nějakou odbočku ke schodům - otočím se zpět a podél levé stěny postupuji vpřed. Zase ty zvuky!
Zničeho nic vysazuje moje vysílačka. Snažím se ještě chvíli navázat kontakt, ale marně.
Stěna má najednou jakejsi divnej povrch. Drsnej. Jako by mozaika. To je blbost! Když se ještě svítilo, tak jsem si žádné mozaiky nevšiml. Zkouším nahmatat hranice mozaiky, ale najednou se zdá, že je to všude - dokonce i na protější zdi.
Chňap!!! Najednou mě cosi chytlo za levou ruku. Čísi ruka trčící ze zdi. Drží mě to tak pevně, že ani přes svou upíří sílu jsem se tomu nedokázal vymanit. Dokonce když jsem se tomu pokusil vyrvat a přiblížil se k protější stěně, cosi po mě chňaplo z druhé strany - ale minulo to. Nadále sem se tomu snažil vyprostit tak, abych se držel co nejdál od obou stěn. Marně. Nepustilo to. Vzpoměl jsem si, že ve druhé ruce ještě pořád pevně svírám svou zbraň. Přiložím hlaveň k ruce, která mě drží a vystřelím. Ruka mě pouští a ustřelený pahýl padá na zem. Zárověň jsem ale utrpěl popáleniny od zášlehu při výstřelu. Asi jsem zpanikařil, protože momentálně mě nenapadlo nic lepšího, než vyprázdnit svůj zásobník do pohybujících se a po mě se sápajících stěn. Teprve když začal Glock cvakat naprázdno sem se trošku vzpamatoval. Přebíjím zásobník.
Co teď? V té tmě nic nevidím. Vzpoměl jsem si na mobil. Signál na něm sice není, ale podsvícený displej vydává dostatek světla, takže již aspoň trošičku vidím. Postupuji teda dál - v jedné ruce držím Glocka a druhou si svítím mobilem.
Někdo je předemnou! Připravuji se ke střelbě, ale než stihnu zmáčknout spoušť poznávám ve stínech Eona a Danielu. Ani jim nefungují vysílačky. Přišli jsme ze tří stran, vydáváme se tedy dál čtvrtou chodbou. Snad nás vyvede ven.
První jde Eon, za ním já a poslední Daniela, jež hlídá, aby nás něco nepřekvapilo zezadu.
Na stropě se udělá bublina, jež za chvilku spadne těsně před nás na zem. Eon zahajuje automaticky střelbu, ale nechává toho po pár výstřelech, když se ukáže, že to je Eržika. "temnota" ji take pohltila když se začala rozšiřovat z baráku ven. Tak todle myslela Malkavianka tou temnotou vytékající ze sklepa. Malkavianka nás ale ještě varovala před kostma a masem a před kráčející hromadou kostí. Brzo jsme měli pochopit, co tímdle myslela.
Ve stěně před námi najednou vidíme cosi - cosi, co kdysi bývalo Oblívií. Z obličeje visí pruh servané kůže, tělo končí někde v oblasti pasu a zarůstá do stěny. Žebra hrudního koše se pohybují jako jakési hrůzné prsty a celé divadlo dokreslují ruce natažené vpřed, z nihž visí svaly držící už jen na šlachách. Zaraženě to chvíli pozorujeme, nemůžeme uvěřit - pro Eona to musí být obzvlášť těžké. Když se to po nás zažne sápat, Eon tomu ustřelí hlavu.
Jdeme dál.
Zpoza rohu začnou vylézat asi metr vysoké hromádky kostí a pohybují se směrem k nám. Nehodlám čekat, abych zjistil, před čím nás to malkaviánka varovala a třemi výstřely - jeden na "hlavu", druhý doprostřed a jeden do "nohou" - rozstřílím první hromadu... Ale je jich víc. Eon taky střílí, ale kostí je čím dál víc - tudma cesta nevede. ustupujeme zpět a Eon hází do chodby granát.
Postupujeme dál. Jdeme pořád rovně. Začínáme být unaveni. Zdá se, že jdeme celou věčnost. Stěny vypadají pořád stejně - samé svaly a šlachy, sem tam nějaká kost - takže se nedá říci, kde jsme. Vystřelil jsem dopředu a zaposlouchal se, zda nezaslechnu dopad kulky, jež by oznámil nějakou zatáčku v chodbě. Daniela vzady vykřikne. Následně vystřelí směrem dozadu a vykřikne Eon předemnou. Oba dostali zásah kulkou - pravděpodobně nějaké zakřívení prostoru nebo co, takže kulka vystřelená dopředu přilétne zezadu a naopak. Jestliže lítá dokola kulka, tak pak i my pravděpodobně chodíme v kruhu...
Zkoušíme jiný postup - vsadit na Eržiku. Již dvakrát nám její karty pomohly, tak snad to vyjde i tentokrát. Asi vážně začnu věřit na vykládání karet - podle nich jsou stěny velice slabé v mítech, kde se napojují svaly a kde jsou jenom šlachy. Eon vytahuje svou dýku a přeřízne pár šlach. Funguje to! Vyřízne otvor do stěny. Protahujeme se na druhou stranu...

Poslední na druhou stranu prochází Daniela a když se dotkne stěny, aby si jí roztáhla a mohla projít, zanechají její dlaně ve svalech stěny zřetelné otisky. Nevěnoval bych tomu pozornost - vždyť já i Eržika víme o Dianině původu - ale Eon si toho všimnul a požadoval vysvětlení. Potřebovali jsme se rychle dostat odtamtud a tak mě nenapadlo nic lepšího, než mu říci pravdu - totiž, že Daniela ve skutečnosti není Tremere, ale Tzimicsí bastard... V tu chvíli se zdálo, že se Eon vzteky neovládne.
Dopadlo to tak, že sice se ovládnul, ale dlužím mu službičku za jeho mlčenlivost.

Na druhé straně to vypadá téměř stejně, jako tam, odkud jsme přišli. Najednou ale cítíme, jako by za námi něco bylo. Něco za námi běží! Utíkáme.
Před námi je ohnivý kruh - ze stěn, podlahy a stropu šlehají plameny. Je to ale naše jediná šance. jako první proskakuje Eon, já jdu jako poslední.

Jsme venku! Obaleni celí jakýmsi slizem, ale venku!
Všímám si, že kromě nás jsou venku jakési další postavy - poznávám v nich árijce, Ingrid a toho chlápka z parku. Není ale čas cokoliv řešit. Ingrid se dává na útěk a za námi vyskakuje z temnoty cosi, co ani nedokážu popsat. Velká chlupatá černá obluda s křídly, ale tak zdeformovaná, že není poznat, kde to má tělo, hlavu, či jakýkoliv jiný orgán.
Árijec se vrhá na potvoru a s ním i Eon. Já po chvilce též - vytahuji jeden kůl a snažím se ho zarazit obludě do míst, kde tuším, že by mohla být hruď. Zpoza rohu se vynořuje Oblivie a střílí po monstru.
Všechno se to sehrálo tak rychle - i když se to zdálo být jako celá věčnost.
Obluda po urputném boji nakonec podlehla a než jsme se stačili vzpamatovat, vzal árijec i jeho kolega nohy na ramena a zdrhnul. Pokoušeli jsme se běžet za nimi, ale byli jsme příliš unaveni, takže jsme to nakonec vzdali.
Nevím, co to bylo, ale Eon to odhaduje na dílo Tzimicse. Ale to teď neřešíme. Eon je rád, že opět vidí Oblivii - nedokáže si to vysvětlit stejně jako já, ale to je jedno... Teď hlavně rychle pryč odsud - z dálky začíná být slyšet blížící se houkání policejních aut. Naše auto je nepojízdné, házíme do něj granát abychom zahladili stopy po nás a mizíme...
Jak todle vysvětlím Meyrinkovi? Eon to má v pohodě - toho Gelner pochválí za likvidaci Tzimicse a Ingrid mu bude ukradená, ale my... My opět nesplnili svůj úkol a navíc jsme všichni zranění. Meyrink bude chtít vysvětlení a jestli je ještě teď nasranej tak, jak byl večer, když jsme vyráželi, tak... Neodvažuji se domyslet.
Cestou do chantry pro jistotu vysvětluji Eržice i Daniele, že před Meyrinkem musíme hlavně zatajit moje přeřeknutí a kdyby se náhodou provalilo, že Eon ví o Danielině původu, tak zatloukat, zatloukat a když to selže, tak zatloukat! Případně se snažit upozornit na to, že o tomto "tajemství" ví kromě Brujahů už snad opravdu všichni: její Tzimicsi stvořitel, Tremeři z chantry, Toreadoři - mezi nimi dokonce i Princ Rudolf II., Ravnoska Eržika a Nosferatu Michael - a když něco ví jeden Nosferatu, tak to vědí všichni Nosferatu...

Vše marně! Po příjezdu se všichni tři hlásíme u Meyrinka. Podávám hlášení o tom, že nám Ingrid opět unikla, ale že zřejmě - podle Eona - nebyla Caitiffkou, ale že měla lidskou auru. Pozdě litovat, že jsem si její auru nestihl prohlédnout sám - po vypadnutí z Tzimicsova doupěte již nebyl čas, ani síly. Meyrink je znepokojen a poklepává si prsty na stole...
Popsal jsem mu události dnešní noci - až na onen incident s otisky Danieliných rukou ve stěně - ale Meyrink nejenom, že není spokojený, ale zřejmě jako by věděl, že něco skrývám. Zeptal se tedy Daniely a ta mu to bez odporu vyklopila všechno... Sakra!
Pokouším se ještě situaci zachránit tím, že přeci o všem ví dokonce i pražský Princ, ale Meyrink zuří. Vše je to politika a on si nemůže dovolit, aby na něho někdy Gelner vytáhl, že ví o Tzimicsím bastardovi v Meyrinkově chantry.
"Připravte rituál a odveďte ji!!!" rozkazuje Meyrink přivolaným ghúlům a ukazuje na Danielu. Pokouším se opět protestovat, ale dostane se mi jenom další lekce z politiky.
"Vypij to!!!" rozkazuje Eržice, když jí podává pohár. Pravděpodobně v něm byla jeho vlastní krev a on se jí rozhodl připoutat si jí k sobě a zajistit si tak její loajalitu. Pak jí nechává rovněž odvést.
Zůstal jsem tam s ním sám.
"Odveďte ho a připravte okovy na střeše!!!" tak zněl rozsudek nademnou. Zesláblý po dlouhé noci jsem se již nezmohl na další odpor a byl odvlečen do cely.

24. února 2004

Probuzeni! Kupodivu ne na střeše, ale v cele, kam mě předchozí noci odvlekli.
Brzy jsem měl ale zjistit, že bych byl asi radši, kdybych se probudil na střeše!
Přišli si pro mě a odvlekli mě do místnosti, o níž jsem předtím neměl tušení. Nebo možná jsem tu místnost znal, ale ne tak, jak vypadala nyní. Jediným zdrojem světla byl obrovský pentagram ze svíček na zemi. Kolem stálo několik postav v kápích.
Byl jsem spoután okovy doprostřed pentagramu a pak přišel Meyrink. Rovněž měl na sobě kápi, ale poznal jsem ho. Stál nademnou u mé hlavy a začal odříkávat jakýsi kabalistický rituál. Můj sen měl možná tehdy pravdu - jak moc jsem se v něm mýlil!
Pak se dotknul mé hlavy a co následovalo, byla bolest - jako by mi hlavou projížděly tisíce blesků. Příšerná a neustávající bolest, které by se mohla rovnat snad jenom bolest při Přijetí - tehdy ale bolest souvisela s umíráním mého těla a přeměnou v upíra. Měla snad tato bolest i jiný účel, než ukojení Meyrinkových sadistických choutek? Nevím, ale jedno vím jistě - v ten okamžk jsem si přál, abych se probudil na střeše!
Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale podle mého soudu snad celou věčnost. Poté jsem byl opět odvlečen - tentokráte do svého pokoje. Neschopen jakéhokoliv pohybu jsem zůstal ležet tam, kam mě položili. Ale ani tato chvilka klidu neměla trvat věčně.
Do pokoje přišla Eržika. Nevím, co všechno se mnou prováděla, aby mne zprovuzuschopnila, ale vzpomínám si, že v tom figurovalo i šoupnutí pod sprchu. Aáá! Když jsem se po chvilce začal vzpamatovávat, dozvěděl jsem se, že se máme dostavit na schůzku s Nosferaty - dnešní akci bude velet Eržika.

Před chantry na nás čekal pickup. Eržika mi pomohla usadit se na sedadle spolujezdce, protože jsem sotva chodil, natož abych řídil. Proč tentokrát tak velké auto? Odpověď se vynořila ze stínu chantry. Jako antická socha vypadající postava, zahalená v kamenné tunice a s kamenými křídly. Gargoyla - těžká kavalerie chantry Tremerů - zastoupila Eržice sestu do vozu. Chvilka napětí, ale pak si vlezla dozadu do přepravního prostoru, kde bylo dost mista pro její křídla. Vyjeli jsme.
Cestou z gargoyly vylezlo, že bychom jí měli znát... Tehdy mi to nedošlo, ale dnes mám pocit, že tou gargoylou byla Daniela - tak todle zřejmě myslel Meyrink pod pojmem "připravte rituál".
Dorazili jsme na Petřiny - místo schůzky. Bylo asi tak kolem desáté hodiny večer, což bylo docela zvláštní vzhledem k tomu, jak dlouho mi připadalo Meyrinkovo mučení - ano, mučení, jinak to nazvat nemůžu...
Nosferatu Michael uz tam na nás čekal a my se vydali do kanálů - byl jsem v takovém stavu, že mi bylo úplně jedno, když jsem se při sestupu neudržel žebříku a natáhl se ve stoce. Jak jsem postupně přicházel k sobě, tak jsem z Michaelova vyprávění pochytil, jaký že je důvod naší přítomnosti v kanálech. Nedávno byla v kanálech nalezena zohavená těla dvou děvčátek a Nosferati si myslí, že nejsou jedinými obyvateli kanálů. Jelikož si už asi nevěděli rady, požádali o pomoc Meyrinka a ten poslal nás a gargoylu, pro případ, že bychom narazili na něco opravdu drsného.
Michael nás nejdříve zavedl za inženýrem Vojtěchem. Ten mi dal lístek s telefoním číslem na Jezevce a informaci, že právě inspektor Jezevec byl pověřen vyšetřováním případu zmizelých holčiček (mezi smrtelníky) a že kdyby se nás na něco vyptával, tak že nás posílá Inženýr. Pak nás Michael zavedl na místo první oběti. Cesta tam byla místy docela nechutná (co může jeden čekat od kanálů) - hlavně přechod přes jakousi místnost zaplněnou po kolena mrtvýma kočkama. Fuj!
Mrtvé kočky ale nebyly to nejhorší. Došli jsme na místo vraždy první oběti a z toho, co jsme tam viděli by se nám - být živí - chtělo zvracet... V místnosti asi tři krát tři metry leželo na zemi roztrhané dětské tělo. Blonďatá holčička měla roztržěný hrudník a břicho a podle krve všude kolem se dalo soudit, že byla zabita zde. Co přimělo malou holčičku, aby se začala toulat po kanálech? Žádné viditelné stopy jsme nenašli a tak jsme se vydali prozkoumat druhou oběť.
Tentokráte to byla zrzavá holčička, zhruba ve stejném věku jako ta první, takže tak kolem deseti let. I tady se dalo soudit, že oběť byla vlákána čí odtažena do kanálů a zabita až tady. Ale aspoň něco jsme tu nalezli. Malá kýčovitá panenka indické tanečnice v modrých šatech. Když jsem jí zvednul, zdálo se mi, jako že se do mě z ní neco pokouší dostat... Lekl jsem se a rychle ji odhodil. Dále jsme si všimli, že dívka má drobnou ranku na dlani - zřejmě se těsně před svou smrtí někde řízla. Nebo jí něco řízlo. Tady už toho zřejmě moc neokoukáme, to nám bylo jasné a tak sme se rozhodli, že teda zavoláme Jezevce.

Při výběru, kdo bude Jezevce volat jsem pochopitelne byl vybrán já. Že prý by to chtělo někoho, kdo se s ním pak setká, což vylučovalo gargoylu i Michaela, no a Eržika že ne, protože se s policajtama stýká jenom velice nerada. Pak jsme ještě dumali, co říci Jezevci, že víme o těch zmizeních a proč nás to zajímá. My potřebovali získat alespoň jména a adresy holčiček, ale nemohli jsme mu vyklopit pravdu, neboť on byl pouhým smrtelníkem. Michael mi připomněl, že se dystak máme odkázat na Inženýra a tak už nic nebránilo tomu, abych vytočil ono číslo... Svůj mobil jsem ale zapomněl v chantry a tak jsem použil mobil Eržiky.
Bylo něco před jednou hodinou v noci.
...telefon stihl sotva párkrát zazvonit a na druhem konci byl Jezevec. Chěl vědet kdo jsme a proč se zajímáme o jehmu svěřený případ - jak nečekané. Tak jsem mu sdělil, že jsme skupinka (během hovoru jsem v tento moment zpozoroval, jak na mě Michael a Eržika dělají gesta, že todle dělám blbě, ale už bylo pozdě...), kterou Inženýr pověřil úkolem, neboť pan Inženýr má o případ zájem. Domluvil sem si s ním tedy schůzku za hodinu ve Stromovce.
Jenže právě sme vyšli ze stoky a bylo jasné, že takto s ním mluvit nemůžeme. Auto jsme měli na Petřinách a tak se gargoyla nabídla, že nás odnese. Ačkoliv jindy bych asi protestoval, teď mi to bylo jedno. Gargoyla popadla mě a Eržiku a pomalu se začala vznášet nad noční Prahu. Když jsem se odvážil otevřít oči, letěli jsme nad osvětleným městem jako černý stín na obloze. Přistáli jsme u chantry a gargoyla opět splynula se stínem.
Já se hned odebral do svého pokoje se osprchovat a převléct. Eržika šla zřejmě podat krátké hlášení, protože tentokráte to byla její akce, tak ať se stará ona. Sotva jsem ale vylezl ze sprchy, zazvonil můj mobil. Volal Michael.
"Dejte si pozor příteli. Ravnoska s gargoylou Vás sledují!", tak tak nějak by se dal shrnout obsah krátkého telefonátu. Poděkoval jsem, neboť můj pocit se potvrdil.
Oblékl jsem se, vzal si tentokrát telefon s sebou a vyšel ze svého pokoje za Eržikou, že jsem již připraven vyrazit. Potkal jsem jí ale už na chodbě - i ona již byla připravena vyrazit. Venku se k nám přidala gargoyla a nasedli jsme do našeho pickupu, který nechal mezitím Meyrink dovézt před chantry.
Nad královskou oborou již čekal Michael, ale na vlastní schůzku jsem musel jít sám, takže ostatní vše jenom z dálky pozorovali.

Jezevec již čekal na místě. Černé oči a dva proužky krátkých šedivých vlasů relativně prostorově výrazného čtyřicátníka dávaly tušit, čemu vděčí za své přízvisko. Po úvodním pozdravu jsem mu sdělil, že je důvod se obávat, že dívky již nejsou naživu, ale že by nám v pátrání pomohlo, kdybychom se dozvěděli adresy těch holčiček. Souhlasil s předáním adres. Na oplátku chtěl, abychom mu předali důkaz toho, proč si myslíme, že holčičky již nežijí. Souhlasil jsem a domlivili jsme si schůzku na třetí hodinu na Výstavišti.
Hned jak jsem zašel za roh, chytil mne Michael pod krkem... Asi se mu nelíbilo, co všechno jsem Jezevcovi řekl, když jsem se odvolával na Inženýra, ale podle mne nebylo vyhnutí. Michael tedy zavolal Inženýrovi, ať nechá připravit balíček nějakých věcí těch dívek - pokud možno takových, na kterých by byla krev.
Vyzvedli jsme si balíček a vydali se na místo schůzky. Naše gargoyla nás musela opustit. Proč, to nevím, ale hned sem se bez ní cítil trošku svobodnější.
Ve tři hodiny ráno ještě některé atrakce na Výstavišti běžely. Když jsem se blížil k místu schůzky, všiml jsem si, že Jezevec tentokráte není sám. Zpomalil jsem, abych měl čas si ho při příchodu prohlédnout. Cizinec byl evidentně Rodný. Vysoký, vyhublý, obličej jako středověký šlechtic - vystouplé lícní kosti, propadlé tváře. Vyzařoval z něho dojem vznešenosti.
Jezevec nás představil. Rodný byl angličan Sheridan Le Fanu. Sheridan se rovněž zajímal o vyšetřování a že prý ho také povolal Inženýr. Bylo by nebezpečné se ptát na cokoliv bližšího před Jezevcem a tak jsem se raději neptal - teď, ani potom (zapomněl jsem). Jezevec dostal co chtěl, ale nepotěšílo ho to. Sice zřejmě tušil, jak to může dopadnout, ale zkrvavená botička a kousek zakrvavených roztržených šatů dával vyšetřovateli jasně najevo, jak tento případ skončí...
Já dostal adresy dívek - jmenovaly se Janička S. (podle popisu to byla ta blonďatá, kterou jsme našli jako první) a Simonka K. (ta druhá s panenkou). Sheriden se nabídnul, že nám pomůže s vyšetřováním a tak jsme se s Jezevcem rozloučili a se Sheridanem se vydali za Michaelem a Eržikou, kteří celou schůzku opět z povzdálí sledovali.
Když se Sheridan představoval Eržice a Michaelovi, vyjádřil Michael pochybnosti o Sheridanově původu. Sheridan proto udělal jeden pohyb přes obličej a jeho fascinující tvář se najednou změnila v něco, co nemohlo zapřít, že Sheridan patří k Nosferatům. Pak Scheridan udělal stejné gesto ještě jednou a opět měl svou dokonalou masku. Rozhodli jsme se, že do svítání je ještě čas a tak že se podíváme na místa, odkud holčičky pocházely. Nejblíž jsme to měli k Janičce S. a tak jsme se vydali tam.

Janička bydlela v jakémsi činžáku a v bytě, který by odpovídal adrese, se ještě svítilo. Eržika a Michael vyšplhali po parapetech a jiných výčnělcích až k oknu, které nás zajímalo a nahlédli dovnitř. Když sešplhali dolů, sdělili nám, že v bytě je žena - pravděpodobně matka - sama s lahví vodky. Lahví do poloviny vypytou. Dohodli jsme se, že Eržika se půjde zeptat na pár věcí matky a my tu na ní zatím dole počkáme. Zamčené vchodové dveře nebyly pro Eržiku žádný problém - FABky zřejmě otvírala dnes a deně.
Michael využil toho, že oba mí strážcové, před kterými mne telefonem varoval, jsou pryč a udělal mi první nabídku. Eržika - ač Ravnoska - je teď Meyrinkovi milejší, než já. Jakou asi mám teď perspektivu v Tremeří chantry? Za jak dlouho se rozhodne Meyrink poslat mne opravdu na střechu? Ale na druhou stranu, Nosferaté by byli ochotni mě u sebe schovat. Poskytnout mi azyl, postarat se o mne. Nedokázal jsem se rozhodnout okamžítě, ale slíbil jsem, že nabídku zvážím - vzdát se chantry by automaticky znamenalo stát se psancem, po kterém půjdou všichni Tremeři.
Eržika se vrátila z návštěvy. Dozvěděli jsme se, že Janička žila sama s matkou již delší dobu. Otec je opustil asi před dvěma roky. Proč a kam by Janička utíkala, její matka nevěděla. Eržice se ale podařil objev. Mezi kresbami té malé Eržika našla jednu, kterou nám přinesla ukázat. Orientální tanečnice v modrých šatech - přesně jako ta panenka, kterou jsme našli u Simonky. Jakou má ta panenka spojitost s oběma mrtvými dívkami?
Do úsvitu zbývala ještě chvilka času a tak sme se rozhodli omrknout ještě bydliště Simonky. Ta bydlela v panenáláku a v bytě bylo již zhasnuto. Všichni se vydali šplhat k oknu a tak jsem to také zkusil. Šlo mi to sice poněkud pomaleji, než jim, ale zvládnul jsem to také. Za chvíli jsme již všichni stáli v obývacím pokoji, kam jsme vlezli oknem. V celém bytě byla tma a z ložnice jsme zaslechli slabé oddechování spící matky. I v této rodině zřejmě chyběl otec.
Podívali jsme se i do dětského pokoje. Vypadal pravděpodobně tak, jako když ho Simonka opustila. Na zemi leželo několik šátků a hraček. Když jsem se dotkl jednoho ze šátku, zdálo se mi, že slyším zpěv. Ostatní nic neslyšeli. Klekl jsem si k šátkům a postupně se zkusil dotkout všech - po každém dotknutí jsem uslyšel tu melodii, která jako by navazovala. Řekl jsem to ostatním, ale oni pořád nic neslyšeli.
Najednou jako by se šátky samy daly do pohybu, začaly se pomalu zvedat, vířit a zhmotňovat v lidskou postavu. Předemnou stála tanečnice. Nemohl jsem tomu uvěřit a tak jsem začal natahovat ruku, abych se jí dotkl. Ona můj pohyb oplatila a v okamžiku, kdy by se naše prsty měly dotknout, prošla zkrze mne a zamířila z pokoje ven. Todle vše se zřejmě muselo odehrát jenom v mých představách, protože ostatní na mě koukali a něvěděli, která bije. Pobídl jsem je, ať běží za mnou a vyrazil za tanečnicí. Poslechli.
Vyběhli jsme z bytu ven na ulici a tam jsem opět uslyšel onu melodii. Vydal se jejím směrem, ale za rohem, kde začínalo dětské hřiště, mi zmizela. Ostatní mne doběhli a jelikož jsem ztratil stopu, mohl jsem jim konečně objasnit, co jsem viděl. Pokusil jsem ještě chviličku pátrat po hřišti, ale ať jsem se dotkl čehokoliv, ze všeho jsem slyšel jenom dětskou radost, pokřikování a řádění malých capartů. Tudy cesta nevedla.
Napadlo nás ale, že pokud si tady hrála i malá Simonka, tak kanál, kterým zmizela by mohl být někde poblíž. Michaelovi nedalo mnoho práce najít nejbližší poklop do kanálů a tak jsem se ho zkusil dotknout. Pocítil jsem něco divného. Simonka šla tudy.
Slezli jsme do kanálu. Žebřík byl pokryt rzí a místy byl docela drsný. Vzpoměl jsem si na drobnou řeznou ranku na Simonině dlani, kolem níž byla troška rzi. Prohledal jsem žebřík a našel místo, kde se pravděpodobně řízla. Voda v kanále ale jakékoliv další stopy krve odnesla, takže nebylo možné sledovat, kudy se vydala dál. Podle Michaela se k místu, kde byla nalezena mrtvolka, dalo dojít oběma směry.
Najednou, jako by se kanálem prohnal slabý vánek. Dokonce i oba Nosferati znejistěli. "A jak že se mám v kanálech cítit já, když i Nosferaté z nich mají strach?", to byl můj šeptem pronesený dotaz. "Když se Nosferaté bojí ve svých kanálech, pak teprve jdou žádat o pomoc Tremery", dostalo se mi šeptem odpovědi od Michaela. Rozhodli jsme se z kanálu vypadnout. Sheridan si vzal poklop kanálu, že nás bude krýt, když polezeme nahoru. Když už jsme byli nahoře, ozval se z kanálu Sheridanův výkřik a rána, když těžký poklop dopadl na zem.
Michael skočil zpět do kanálu a našel tam Sheridana v bezvědomí. Popadl ho a vynesl ven. Venku se Sheridan po chilce probral a vyprávěl nám, že se mu zdálo, jak cosi zahlédl, hodil po tom poklop, ale minul a pak že si už nic nepamatuje.

Úsvit se ale již blížil a tak nebylo radno zůstávat ještě déle venku. Dohodli jsme se, že zítra budeme pokračovat v pátrání a vydali se do chantry. Jelikož podávání hlášení byla teď Eržičina práce, já šel rovnou do svého pokoje.
Než jsem usnul, vešla do mého pokoje mladá dívka a přinesla mi karafu s krví, kterou jsem vypil. Mladá podle vzhledu, ale kdo ví, kolik jí mohlo být doopravdy. U ghúlů se věk odhaduje stejně špatně jako u Rodných. Tato ghúlka měla nepatrný dolíček na jedné tváři a jsem si jist, že jsem jí nikdy předtím v chantry neviděl. Vůbec bylo zvláštní, že by si Meyrink jako svou služebnici vybral dívku. Vždyť všichni ostatní ghúlové v chantry byli muži...

25. února 2004

Probudil mne šílený sen! Nevím, kde jsem to byl, ale byla tam se mnou Jana a já nad ní klečel a pak jí zarazil dýku rovnou do srdce... Krev stříkala všude kolem, Jana umírala a já se probudil. Cítil jsem chuť krve, jako by to bylo doopravdy. Cítil jsem chuť po krvi - ne hlad, ale chuť. Neodolatelnou chuť na krev. Vylekalo mne to. Co když moje bestie nademnou vítězí? Co když to má něco společného s tím Meyrinkovým rituálem? Co když to způsobilo to, co mi včera donesla ta nová ghúlka? Co když...

Meyrinkovi už nevěřím, takže tomu bych se s tím nesvěřil, ale Nuit má pořád moji důvěru. Zvedám telefon a volám Nuitino číslo.
"Potřebuji s Vámi o něčem velmi naléhavě mluvit. Můžeme se sejít co nejdřív?"
Nuit souhlasila, že se se mnou sejde za chvilku na Staroměstském náměstí. Teď se ještě musím dostat co nejvíc nenápadně ze chantry. Když vycházím z pokoje, potkávám Eržiku a tak jí říkám, že si musím vyrazit na "lov". Ghúlovi u dveří řeknu stejnou pohádku a vypadá to, že mi oba uvěřili.
Na Pařížské, cestou na Staromák, mne odchytil Michael. Řekl jsem mu, že jdu na schůzku a Michael chtěl jít se mnou.
"Chtěl bych tam jít sám", odpovědel jsme mu.
"Nikdy nejste sám", nedal se odbýt.
"Tak mi aspoň dopřejte pocit samoty", ukončil jsem náš rozhovor. A opravdu, Michael se rozplynul v mém stínu.

Na náměstí jsem chvilku čekal na Nuit. Po chvilce čekání zazvonil mobil.
"Měl jsi přijít sám!" Ozval se Nuitin hlas, sotva jsem zvedl telefon.
"Ale já jsem sám."
"Pošli pryč toho krysího ocáska!"
Aha! Málem sem zapomněl na Michaela. Zavolal jsem jeho jméno a připojil žádost, aby mne opustil. Po těchto slovech se odnikud vynořil Michael, omluvil se a odkráčel pryč.
Když už jsme byli konečně sami, svěřil jsem se Nuit se svým snem i se svým prořeknutím před Eonem a tím, co po něm následovalo - včetně Meyrinkova trestu. Nuit mne vyslechla, ale žádnou velkou radu mi nedala. Jenom mě uklidňovala. Řekl jsem jí, že teď zřejmě hodně dlouhou dobu nebudu moci být s Janou a tak ať dyštak vzkáže Janě, že jsem se vydal na nějakou dlouhou služební cestu. Slíbila, že na Janu dohlédne, což mi teď - když si na to vzpomenu - velice pomáhá. Řekl jsem jí i o našem současném úkolu a že už musím jít, neboť jsme se dohodli, že hned večer budeme pokračovat ve vyšetřování případu. Rozloučili jsme se a já zamířil do chantry.

Chuť po krvi již pominula a tak jsem se cítil připravený na dnešní úkol. Eržika Již byla též připravena a tak jsme vyrazili za Nosferaty.
Dohodli jsme se, že Eržika se půjde ještě jednou zeptat matek těch děvčátek a já s Nosferaty se podívám do kanálů. Chtěl jsem se znovu dostat k sošce tanečnice, kterou měla u sebe Simonka. Rozhodl jsem se, že tentokrát se TOHO nezaleknu a nechám to do sebe vstoupit, abych zjistil, co v té panence je...
Cesta kanály nám opět zabrala trošku času a tak Michael opět zavedl hovor na mou představu budoucnosti v chantry. Musel jsem uznat, že tam mě žádná budoucnost nečeká. Tak jsem se spíš začal vyptávat, jak by tedy bylo možné zorganizovat mé zmizení Meyrinkovi, co bych pak mohl dělat a hlavně: co za to? Poučil jsem se, takže teď vím, že ani mezi upíry není nic zadarmo. Obzvlášť pokud se jedná o záchranu kůže Tremera.
Cena za to by byla... No, mohlo by se to nazvat i zradou chantry, ale... Co je teď pro mne chantry, kde mi hrozí, že se některé ráno probudím na střeše? Ale zase Meyrink je pořád můj Sire a pokud se to proflákne, tak skončím na střeše dřív, než řeknu "popel".
Meyrink je ale pořád mým Sirem, stvořitelem, učitelem. Koluje ve mne jeho krev (nakolik dokážu být nakonec jiný, než on?). Pokud se ho zřeknu, nejenom že už nebude cesty zpět, ale zárověň to bude konec mých pokusů s magií Tremerů.
Ale co bude s Janou? Byl jsem ujištěn, že se to dá zařídit. Ale udělat z ní nesmrtelnou je pro mne nepřijatelné. Takto sice ona bude stárnout, zatímco já budu pořád stejný (pokud mě nedostane Meyrink), ale aspoň se nebudu muset dívat, jak oba prohráváme svůj souboj s Bestií...
Mohl bych tedy zůstat u Nosferatů. Zůstat tam tak dlouho, dokud Meyrink nezapomene a pak se třeba uklidit někam mimo Prahu. A Janu třeba vzít s sebou, pokud by jí hrozilo nebezpečí.
Přijal jsem...

Dorazili jsme na místo, kde byla nalezena Simonka. Panenka ležela stále tam, kam jsem jí posledně odhodil.
Vzal jsem ji do dlaní a nechal ji, ať udělá co považuje za nutné. Vystoupila z panenky - či snad ke mne přišla odjinud? Stála předemnou stejně jako včera v Simončině pokoji. Tančila kolem mne a já ji sledoval.
"Kdo jsi?"
"Říkají mi Šarian," představila se.
"Co po nás chceš a co máš společného s těmi holčičkami?"
"Ony mne přivolaly. Chtěly to. Dala jsem jim jenom to, po čem toužily!"
"To si přály skončit roztrhané???"
Neodpověděla, jenom se usmála.
"Po čem tedy toužily?"
"Po něčem, co jim moc chybělo."
"Aha... Otcové. Tos jim slíbila? Že je zavedeš za jejich otci? Já ale od tebe nic nechci, tak co tu děláš? Chceš ze mne udělat to, co jsi udělala s nimi?"
"S tebou mám jiné plány, milý Kamui Dvou osudů."
"Dvou osudů? Možná máš pravdu, musím se rozhodnout. Ale k tomu tě nepotřebuji."
"Ale přivolal jsi mne!"
"Jak? Tou soškou? Kde k té sošce přišly Janička se Simonkou?"
Usmála se...
"A teď již musím jít. Někdo mě zase volá."
"Počkej! Nemůžeš jenom tak zmizet! Říkalas, že já tě přivolal, pak tedy buď se mnou. Já si tě vyvolal," snažil jsem se zachránit toho nešťastníka, který ji vyvolal někde jinde...
"Pospěš si! Budu na Šumavské 33. Kdo tam bude dřív? Pospěš..."
...a zmizela.
"Počkej...", pokusil jsem se ji ještě zadržet, ale marně. Byla pryč.
Michael i Sheridan na mne hleděli a zřejmě nevěděli, co si mají o mně myslet a já věděl, že vysvětlování by zabralo čas, který nemáme.
"Michaeli, potřebujeme se co nejrychleji dostat na Šumavskou 33. Ty to tady znáš, veď nás. Cestou se vám to pokusím vysvětlit."
Michael mne chytil a běžel se mnou. Chvíli kanály, chvíli po povrchu a Sheriden běžel s námi. Cestou jsem napřed nadatloval sms pro Eržiku, ať se okamžitě vydá na Šumavskou a poté jsem Nosferatům v rychlosti vylíčil, proč je třeba spěchat.

Když jsme dorazili, byli jsme akorát svědky toho, jak Eržika zastavuje smykem u udané adresy.
Zase ta melodie! Zavedla nás k nedalekému kanálu. Slezli jsme dolů a já ostatní navigoval podle toho, odkud přicházela melodie. Až jsme dorazili do malé místnosti, jež vypadala podobně, jako ty, ve kterých jsme předtím našli ty dvě...
Malá holčička tu stála u stěny. Nehýbala se, ale zřejmě ještě žila. Tanečnici jsem tu nespatřil a dokonce i melodie již utichla. Holčička jako by byla v tranzu a tak jí Sheridan vzal do náruče a chtěl ji vynést na povrch.
Šel první a to možná byla ta chyba. Když vylezl do vyššího patra, slyšeli jsme jenom jeho překvapený hlas: "To jseš ty?" ...a pak jsme uslyšeli jeho žuchnutí na podlahu.
Když jsme vylezli za ním, ležel bez hnutí na zemi a vedle něho roztrhaná holčička. Nedokázali jsme to a Ona zase vyhrála. Proč?
Sheridan nebyl moc sdílný v tom, koho viděl, či komu byla určena jeho slova. Ale zřejmě to byl někdo, koho znal, možná někdo, kdo mu byl blízký.
Neštěstí ale nechodí po horách, ale po lidech a už vůbec ne samo, ale pokud možno ve dvou. Čili najednou se všude kolem začala rozlévat mlha... Napřed jenom lehký opar, který postupně houstl a houstl a...
...Michael se zhroutil k zemi. Jak mlha houstla, zdálo se mi, že mne z ní někdo volá. "Kamui!", znělo mlhou a stěny kanálů vracely mé jméno ve formě ticíců ozvěn. Nebo to bylo tisíce volání? Chvíli to vypadalo jako mámení, chvíli jako skutečnost. Janin hlas volající mé jméno. Vyrazil jsem za hlasem.
Mlha housla víc a víc, ale najednou jako by se rozplynula a já stál v podivné místnosti. Uprostřed jakýsi kamený oltář a na něm Jana v řetězech. Nad ní stála postava v kápi a v rukou svírala dýku, připravenou k vykonání oběti. "To se nesmí stát!" blesklo mi hlavou a skočil zezadu na postavu v kápi. Zakousl jsem se jí do krku a pil a pil... Postava se zhroutila na zem a já ji následoval. Dýka jí vypadla z rukou a ležela kousek od nás.
Když už postava nejevila známky života, přestal jsem a strhl jí kápi. Meyrink - můj stvořitel. Již se pomalu začínal rozpadat v prach, ale nechtěl jsem nic riskovat a tak jsem rychle zvedl dýku a vrazil mu jí do srdce. Za chvilku se rozpadl komplet. Bylo to moc lehké, než aby to byla skutečnost. Co by tady dělal Meyrink? Kde to jsem? A co tu dělá Jana?
Jana. Stále leží spoutaná na oltáři. Vyhrabal jsem z hromady prachu klíče a odemkl řetězy, které ji poutaly.
Hned se ke mě vrhla, že mne obejme, ale mě se tu něco nezdálo. Uhnul jsem a ona se udivila, co to se mnou je. Že prý se teď nedávno rozešla s Alexem, takže se nemusím bát. Příliš mnoho dobrých zpráv, než aby to byla pravda. A příliš mnoho nejasností.
Zkusil jsem ji oslovit jako Tanečnici. Sice to chvilku trvalo, ale následně se chytila. Nevím jak, todle bylo dílo Tanečnice. Šarian věděla o ně a mých citech k Janě vše. Dokonce věděla i vše o Janě. Kromě toho, že Jana by se měla rozejít s Alexem. Věděla o nás vše, včetně toho, jak rád bych jí nechal, aby mne objala. A já ji.
Ale to jsem nemohl dopustit. Ustupoval jsem dozadu, ale ona šla pořád za mnou. Ona. Bylo by lepší možná používat výraz To. Ale ono To mělo pořád podobu Jany. I když já již věděl, s kým mám tu čest a To vědělo, že já vím...
Moje pomalé ustupování před Tím by nikam nevedlo. Již jsme několikrát obkroužili oltář. To se zmocnilo dýky, jež ležela uprostřed toho, co bylo Meyrinkem - pokud to tedy opravdu byl Meyrink, o čemž pochybuji.
Né že by mě mohla tou dýkou zabít, ale mohlo by to bolet a ani dýka zaražená do srdce není nic příjemného. Musel jsem ji napřed odzbrojit. Zkusl jsem proto výpad na ruku, ve které dýku držela. Byl jsem moc pomalý. Jako každý smrtelník. Příště musím využít toho, že jsem upír a být rychlejší.
A tak zatímco jsem získával čas kroužením kolem oltáře a otázkami. Když uz jsem si myslel, že jsem připraven, vystartoval jsem po ní. Vyrazil jí dyku z ruky a ta spadlana zem. Vrhl jsem se za ní na zem a v kotoulu ji sebral. Rychle se postavil na nohy za jejími zády. Ona se otočila a snažila se mě ještě přemluvit, ale marně...
Vrhl jsem se na ní, povalil ji a vrazil jí dýku rovnou do hrudi. Vystříkla z ní horká krev. Umírala. Přesně jako ve snu!
Ale najednou vše pominulo a já byl v kanále s ostatními. Všichni se probouzeli z jakéhosi spánku. Po Janě či Šarian nikde ani památky. Nikde nebyla žádná krev, ani Janino tělo. Ale přesto jsem se cítil, jako by ta krev, co na mne vystříkla, byla skutečná. A ke všemu ta nasládlá vůně krve kolem. Tu si nelze splést.

Když ostatní přišli k sobě, pokusil jsem se jim vysvětlit, co se událo. Zřejmě oni zakusili něco podobného, ale podlehli. Když jsem dovyprávěl, zjistil jsem, že se mi Michael upřeně dívá do očí. Nevěděl jsem, co to má znamenat, ale pohled jsem mu opětoval.
"Zdá se, že někdo poskytuje útočiště cizí osobě!", prohlásil najednou Michael a vrhl se na mě. Jsem ztracen - jeden z nich je Meyrink a já selhal ve zkoušce, protože jsem přijal nabídku ke zradě chantry!
"Odvedte ji odsud, já to s ním vyřídím!" procedil ještě Michael na Sheridana, aby odvedl Eržiku. To mne jenom utvrdilo v mé teorii, neboť přesně takto by to řekl Meyrink některému ze svých podřízených.
Cítil jsem, že veškerý odpor je marný. Michael se mnou mlátil ze strany na stranu. Bouchal se mnou o zeď a čac od času mi jednu natáhl pěstí. Já už byl vyčerpán soubojem s démonem a tím vším a vlastně mi všechno začínalo být jedno. Soustředil jsem se tedy na to, abych vydržel jeho rány a spoléhal na to, že se mi podaří něco vymyslet... Nebo že se stane zázrak.
Propadli jsme se několik podlaží dolů a i přes hluk našeho boje bylo slyšet, jak Sheridan nahoře odvádí Eržiku pryč. Když už to vypadalo, že nahoře nikdo není a já byl na konci svých sil, Michael náhle přestal. Chňapl po nejbližší kryse, zlomil jí vaz a nechal několik kapek teplé krve skápnout do mých úst.
"Pij!!!", přikázal mi a já ho poslechl. Hltal jsem každou kapku, jako snad nikdy předtím.
"Už jsi někdy zemřel?"
"Myslím, že právě teď." Odtušil jsem odpověď a v duchu dodal: "Již podruhé".

Zase jsem umřel. Tentokrát pro Meyrinka a celý venkovní svět. Michael mi vysvětlil, že to bylo nutné divadlo pro oklamání Eržiky a Meyrinka. Teď mohu zůstat u Nosferatů v kanálech. Začít nový žívot. Neživot. Ale jaký? Venku se nesmím ukázat, protože by se Meyrink mohl dovědět, že to vše byla jenom past. A to by se vedlo špatně nejenom mě, ale i Nosferatům.
Michael mne zavedl do jedné komůrky kdesi dole v kanálech a vysvětlil mi, že todle teď bude můj domov. Nesmím se odsud hnout dál, než ke druhé křižovatce, ale pokud něco budu chtít, mám mu dát vědět a on to zařídí. Dal mi krysu s řetízkem na noze (a dokonce i jídlem pro ni), že když ho budu chtít kontaktovat, mám tu krysu pustit.
Pak mne nechal o samotě, protože musel jít za Sheridanem a Eržikou. Ještě celou akci oznámit Meyrinkovi s tím, že mne musel zabít poté, co moje tělo ovládl démon.

Vypil jsem ještě pár krys, než jsem cítil, že jsem sytý. Rány ale ještě stále bolely. I když jsem je již všechny stihl vyléčit. Kromě jedné. Rány, kterou ve mě nechalo zabití Jany. Věděl jsem, že TODLE nebyla Jana, ale démon, ale přesto... Bylo to tak skutečné!

Když se Michael vrátil, začali se řešit takové věci, jako co mne opravdu bude tento azyl stát. Budu muset sepsat report o Tremeří chantry - na což dostanu dostatek papíru a per - a pak ještě dát trochu své krve Michaelovi. Michale ji bude potřebovat, pokud se bude chtít naučit vnímat své okolí tak, jak ho vnímám já. Tu krev si vzal rovnou, papíry že mi dodá již brzy. Domluvili jsme se, že když ho já naučím moje zbystření smyslů, že mne on naučí, jak se skrývat a vydávat za různé jiné předměty. Tak jak to ukázal například před Nuit na Staromáku. Dobře, na Nuit to moc nepůsobilo, ale na mne ano a dá se čekat, že když jsem si ho nevšimnul já, nemusel by si toho všimnout ani nějakej jinej upir z Meyrinkovi chantry. Michael mne ujistil, že na oklamání jiného upíra to v 95% případů stačí. To by mohlo zvýšit moje šance pro pohyb na povrchu, až se tam za nějaký čas vrátím. Až všechno utichne a já budu mít jinou identitu. Má to ale problém. Pokud k naučení tohoto skrývání budu potřebovat Michaelovu krev, je pravděpodobné, že se ze mne stane zrůda. Že prý krev Nosferatů je již taková...
také chtěl adresu mého zubaře - bude potřebovat záznamy na zfalšování úmrtního listu. takže teď již budu oficiálně mrtev. Jak to přijme Jana? A vůbec, jak to přijmou rodiče a ségra?
Michael mi ještě navrhl, že jako bývalý člen pedagogického sboru FF UK mi může zajistit dokončení mého studia. Tedy, pochopitelně dokončení po stránce vědomostní, nikoliv formální dokončení s diplomem a titulem - ty by v kanálech stejně neměli valnou cenu. Do knihovny mne sice odmítá pustit, ale že mi přinese publikace, o něž si řeknu. Budu si muset vypracovat seznam.
Ještě jsem požádal Michaela, aby se podíval na Janu. Jestli je v pořádku.
Unaven jsem nad ránem usnul...

26. února 2004

Začal jsem sepisovat zprávu o chantry, ale nevím, co se to se mnou děje. Kdykoliv se snažím vzpomenout na něco podstatného, jako např. počet gargoyl hlídajících chantry, nejenom že si nemůžu vzpomenout, ale zároveň mě začne děsně bolet hlava...
Jinak jsem začal též postupně sepisovat tento druhý deník. Původní deník totiž zůstal v chantry a spolu s ním tam zůstaly všechny moje věci - kromě mého mobilu, který jsem včera odevzdal Michaelovi. Jednak zde v kanálech nemám signál a pak, aby mě to nenutilo udělat s ním nějakou pitomost.
Zatím zapisuji jenom události posledních dní, které si ještě živě pamatuji - i když na některé bych rád zapomněl. Možná časem doplním i události z prvního deníku, ale ty budou pravděpodobně velmi útržkovité.
Nic, jdu se pokusit zase si vzpomenout na něco do reportu...

27. února 2004






(má to pokračování... možná ^,,^ - pokud se Kamui neutopí v moři průserů...)

No a pro ty, kteří to vydrželi až do konce, tu mám hlášky, které se urodily během hry... (i mimo hru)
[ << ]
 
    
    Od 25.12.2002
 
Starosta na dubu
Ozzy o:-)