x
ego upol rpg foto galerie guestbook
   Google Search:
 
         
Tomáš "Kamui" - Tremer (neonate)


Popis postavy:
180 cm vysoký, štíhlé postavy (ale žadnej kulturista ^_^)... Středně dlouhé tmavo hnědé vlasy, vpředu rozčíslé na pěšinku.
Nosí brýle (bez obrouček), ale vzhledem ke svému současnému stavu je nosí již jenom na okrasu. Hnědé oči.
Nejčastěji nosí oblečení v černé či modré barvě: černé rifle a modré tričko, etc... (v zimě pak ještě černý kabát... sice je to opět zbytečné, ale co by jeden neudělal pro zachování maškarády ^_~)



Deník:
Hm, jak začít? Původně jsem chtěl začít tak nějak jako "můj milý deníčku", ale to mi připadá dosti infantilní a vzhledem k tomu, co vše tu bude psáno snad i nevhodné.
Rozhodl jsem se začít si psát tento deník. Proč? Poslední dobou se udály jisté (imho) zajímavé události, které mi jaksi - jak bych tak řekl - změnili život... Ale chtělo by to asi začít hezky od začátku...

Kdo jsem? (tak o bych taky rád někdy věděl...) Řekněme že jsem upír. Vím - zní to docela neuvěřitelně, ale je to tak. Ale nebyl jsem jím vždy. Dříve jsem býval celkem normální člověk - teda jak jen může být za normálního považován ve střední Evropě jedinec s přímo úchylnou zálibou v Japonsku, jeho lidech, kultuře, historii a v neposlední řadě i manze a anime. Ale jak to tak vidím, tak tímto stylem se vážně nikam nedostanu... Tak to radši vezmu úplně od začátku.
Jmenuji se Tomáš Lípa, ale raději jsem, když mi ostatní říkají "Kamui" - k vysvětlení původu svého nicku se dostanu později. Narodil jsem se 28. srpna 1980 v Olomouci a tam jsem si celkem spokojeně žil (až na občasné otravování ze strany o 4 roky mladší sestry Heleny) až do svého nástupu na vejšku... K tomuto období toho není moc co říci, snad až na obobí posledního ročníku na gymplu. Chodil jsem na gymnasium v Hejčíně a tento poslední rok by - kromě maturit - rovněž nebyl ničím zvlášť zajímavý, kdybych se neseznámil s jedním studentem filosofie-japanologie Jurajem. Ten mi konečně dokázal vysvětlit "cože jsou to zač ty divně kreslené obrázky" se kterýma jsem se čas od času někde setkával... Takže todle byl počátek mého zájmu o mangu a hlavně o anime...
Po maturitě jsem se dostal do Prahy na Karlovu Univerzitu - konkrétně na historii. Historie mě zajímala už od mala a tak jsem jí chtěl i studovat. Postupem času ale začal (úměrně množství shlédnuté anime ^_^) převažovat zájem o Japonsko (napřed v rámci mého oboru historie a později i jazyk, kultura, etc...) a též budhismus, neboť Juraj byl budhista a tak jsem se spoustu věcí o budhismu dověděl právě od něj.
A tak jsem začal se samostudiem japonštiny a sem tam si zapisoval některé přednášky z filosofie a japanologie. Pokud si myslíte, že pak už mi nezbývalo moc času na vysedávání po hospodách, máte pravdu. Upřímně řečeno jsem na to neměl čas a pokud se nějaký našel, radši jsem si šel sednout do čajovny. Čas takto nevzrušeně plynul a tak se dostáváme až téměř k dnešku...

25. září 2003

Píše se září roku 2003 a opět to vypadalo na další začátek života na vejšce, nebýt jednoho setkání... Tento ročník měl být pro mě pravděpodobně posledním, neboť to byl již pátý ročník a obhajoba diplomky se nezadržitelně blížila. Nehodlal jsem nic nechat na poslední chvíli a tak jsem si řekl, že se hned od začátku začnu učit a shánět podklady a tak jsem se jednoho čtvrtečního večera - bylo zrovna 25. září - zašel učit do knihovny. Jet na víkend domů do Olmiku se mi totiž moc nechtělo a tak jsem se rozhodl podívat se na pár věcí...
Trošičku jsem se ale začetl do dějin Japonska, takže jsem si ani nevšiml, že se knihovna pomalu ale jistě vylidňuje a blíží se zavírací hodina. To mi ani moc nevadilo, neboť by to nebylo poprvé, co jsem v knihovně zůstal i po zavírací době... Tentokráte ale tomu mělo být jinak.
Skoro všechna světla již byla zhasnuta a tmu v knihovně rušila akorát moje lampička. Události v Japonsku po připlutí Perryho "Černých lodí" roku 1853 mne natolik zaujaly, že jsem ani nezaznamenal jeho příchod. Najednou jsem měl pocit, že za mnou někdo stojí... Každý ten pocit známe, ale tentokráte byl tento pocit opodstatněný a za mnou skutečně někdo stál. Otočil jsem se a poznal jsem v něm profesora Meyera - teda ne že bych chodil na jeho přednášky, ale vědel jsem že někdo takový existuje... Jenom tam tak stál a nic neříkal, a tak jsem tomu nevěnoval pozornost a vrátil se zpět ke knihám. Po chvíli mne oslovil... Byla to velice zajímavá konverzace. Dostali jsme se od budhismu a vychodní filosofie až po nabídku nesmrtelnosti... Znělo to zajímavě a vlastně ani nevím, proč jsem ji přijal - v tom okamžiku jsem si neuvědomil (a ani nemohl uvědomit) co všechno to bude obnášet... Přeměna byla nesmírně bolestivá - kdybych dopředu věděl, že to bude takové, tak bych si s tím vůbec nezahrával. Ta bolest se ani nedá popsat a tak se o to ani nebudu pokoušet...

Probudil jsem se druhý den večer v neznámé místnosti. To že byl večer jsem poznal spíše podle hodinek než podle světla venku, neboť mistnost sice měla okna, ale ta byla zabedněná tak, že sem zvenku neproniknul ani paprsek... Místnost byla celkem dobře vybavena - mne nejvíce zajímala knihovna, zabírající celou jednu stěnu místnosti a obsahující snad všechny možné tituly od antických filosofů počínaje až po dnešek... Každopádne úctyhodná sbírka.
Uprostřed místnosti se nacházel stolek a na něm karafa a 5 pohárů. Počet pohárů odpovídal počtu lidí v místnosti, neboť jsem tu opravdu nebyl sám. Byli jsme podivná společnost: jeden student historie/japanologie, poslíček co budil dojem, že do něj někdo vyprázdnil celý zásobník (jak se později ukázalo, opravdu ho do něj někdo vyprázdnil...), peroxydový cikán Dežo jenž tvrdil, že studoval informatiku, fotograf jménem Alva a jedna slečna - prodavačka knih Fearn Annira.
Všichni jsme se teprve víceméně vzpamatovávali a probouzeli a někteří se hlasitě domáhali odpovědi na to, kde jsou a co tu dělají. Já a jak se zdálo tak i Alva jsme měli tušení co se tu děje, ale zato poslíček s cikánem chtěli vědět, co tu dělají, když poslední co si pamatují bylo, že do jednoho vyprazdňují zásobník a do druhého kopou skini...
Byli jsme tak trošku (hodně) nesví z naší současné pozice, neboť jsme zjistili, že dveře jsou zamčené a okny se uniknout nedá. Po chvíli vzájemného dohadování jsme se dočkali vysvětlení tohoto stavu...

Odemkly se dveře a ona vstoupila dovnitř. Představila se nám jako Nuit (~ Noc, ale Nut je také egyptská bohyně oblohy) a já na ní mohl oči nechat - sir Crawley zřejmě nelhal, když ji v Liber Legis popsal tak, jak jí popsal... Tmavé - do modra zbarvené - oči, štíhlá až křehká postava, bledá pleť a světlounké dlouhé vlasy. Nebýt očí, měl bych dojem, že je to albín... Prostě nádherná. Oděná do bílých šatů zakrytých černým pláštěm a šíji zdobenou pentagramem. Její vzhled působil opravdu uklidňujícím dojmem - ne tak již zprávy, jež nám přinášela...
Napřed nám pokynula, ať se napijeme "vína" z karafy na stole... Ale nebylo to víno - chutnalo to velice zvláštně. Nasládle a vonělo to skořící. Mezitím, co jsme toto popíjeli nám zdělila, že jsou z nás upíři a to, co pijeme je krev... A také, že již nebudeme schopní pít či jíst cokoliv jiného. Já jsem navrhl, že přeci když jsme upíři, tak bychom měli mít upíří špičáky, ale nic takového jsme neměli... "Přivoň si k tomu, co piješ" dostalo se mi odpovědi a skutečně... Jakmile jsem nasál tu zvláštní vůni, z pusy mi vylezly sami od sebe dva velké špičáky...
Následně se nám dostalo spousty informací nezbytných pro naši další existenci. Schválně volím toto slovo, neboť o životě v pravém slova smyslu nemůže být řeč. Dostalo se nám též ponaučení, že není upír jako upír. My jsme měli patřit ke skupině jež se naývá Kamarilla - což mimo jiné znamená, že musíme dodržovat pravidla maškarády (k těm se pravděpodobně dostanu později). Ale ani Kamarilla neni jednotná a dělí se - stejně jako její protivník Sabath - na jednotlivé klany. Sama Nuit se nám představila jako Toreador a stejně tak i fotograf Alva patřil k tomuto klanu. Alva byl synem Toyen. Já jsem Tremer a můj Sire je Gustav Meyrink alias "profesor" Meyer, který je rovněž hlavou pražských Tremerů. Cikán Dežo patřil ke klanu Ravnos - což, jak jsem později zjisti, je výhradně cikánský klan. Náš poslíček patřil k Brujahum a slečna Fearn Annira nám byla představena jako City Gangrel antitribu - a jak sem opět později zjistil, ona byla upírem o nějaký ten pátek déle než my... Ale ať byl Sire kohokoliv z nás jakýkoliv, teď byla pro nás naší adoptivní Sire Nuit a ta měla s námi své vlastní plány... (upírem se hold nestane každý jen tak pronic zanic)

 

Šest Tradic

Upíři z Kamarilly přísahali, že budou dodržovat legendárních Šest Kainových Tradic, zákonů, které sám Kain dal svému rodu. Stejně jako další zákony jsou i Tradice často ignorovány, překrucovány a porušovány.

První Tradice
Maškaráda

Skryješ svoji podstatu před těmi, jež nejsou Tvé Krve. Pokud se projevíš, budeš zničen.

Druhá Tradice
Panství

Tvé panství patří jen Tobě. Na Tvém panství tě budou respektovat.Tvé slovo je na Tvém panství zákonem.

Třetí Tradice
Potomstvo

Vytvoříš jiné svého druhu jen se souhlasem svého Staršího. Když stvoříš jiného svého druhu bez souhlasu svého Staršího, budeš zničen Ty i Tvůj Potomek.

Čtvrtá Tradice
Odpovědnost

Ty, které vytvoříš, jsou Tvými Dětmi. Než budou Tvé Děti propuštěny, povedeš je ve všech ohledech. Jejich hříchy jsou Tvými hříchy.

Pátá Tradice
Pohostinnost

Cti panství ostatních. Po příchodu do města oznam svoji přítomnost tomu, kdo jest vládcem města. Bez jeho slova nejsi nic.

Šestá Tradice
Zničení

Nezabiješ jiného svého druhu. Právo zničení náleží Tvému Staršímu. Jen ti Nejstarší smějí svolat štvanici.

...události se ale jako obvykle začaly vyvíjet jinak, než jak by odpovídalo plánům. Najednou byla Nuit přerušena v půlce věty absolutním tichem. Vysvetlovala nám některé záležitosti a najednou nebylo nic slyšet - hýbala rty, ale nevydala ani hlásku. Nuit zřejmě okamžitě vycítila o co se jedná a začala okamžitě jednat. Podala nám z knihovny dvě knihy - prví byla "Židovské príběhy" a druhá povídky od G. Meyrinka "Černá koule" - a mě dala svůj pentagram. Navíc se nám snažila něco artikulací říci, ale čas tlačil a tak nás vyvedla z našho pokoje, běželi jsme chodbou a nakonec nás pustila ven na ulici. Sama přitom následně zmizela zpět do svého úkrytu. My od jejího úkrytu utíkali co nejrychleji - kupodivu to šlo celkem hladce a ani jsme se u toho moc nezadýchali ^,,^
Zastavili jsme se az když už jsme si mysleli že jsme dostatečně daleko a když už jsme začínali opět slyšet okolní zvuky. Od Nuitina úkrytu k nám doléhaly jakési zvyky - pravděpodobně boje. Než jsme se stačili vzpamatovat z šoku, zmizel její heaven v ohlušující explozi...
Byli jsme sami. Co teď? Po chvilce dohadování se jsme se shodli na tom, že to co se nám snažila říci bylo "synagoga" a že ty knihy nám mají rovněž něco říci k tomu, co teď máme dělat. Židovské povídky a slovo "synagoga" imho říkali, žebychom se měly vydat do synagogy. V druhé knize - Meyrinkových povídkách - jsme našli věnování "Drahouškovi Noci věnuje G. M.". Vypadá to, že mezi Nuit a mým Sire něco bylo... Co se pentagramu týče, tak jeho přesný účel jsme neznali, ale napadlo nás, že by to mohl být jakýsi klíč, jímž prokážeme svou identitu...

Poslíček brujah někde poblíž objevil svou motorku a tak se rozhodl cestovat do synagogy po vlastní ose, no a my ostatní jsme se museli spolehnout na MHD.
Večerní tramvaj č. 10 byla poloprázdná a tak by snad ani skupinka čtyř mladých lidí nemusela vzbuzovat tolik podezření (zvláště když prostřílený brujah si jel po svém...), ale nebylo tomu tak... Moc daleko jsme nedojeli, když k nám znenadání přistoupili dva chlápkové a ruským přízvukem se začali dožadovat našich jízdenek. Bylo by to od nich pěkné, kdybychom nějaké měli. Moje "šalinkarta" zůstala pravděpodobně v knihovně spolu s peněženkou a tak sem se aspoň snažil "revizorovi" vysvětlit, že jsem jí zapomněl na kolejích a že jestli chce, může se tam se mnou jít podívat - spoléhal sem přitom na to, že mu cestou někde zdrhnu...
S jízdenkama jsme na tom byli všichni stejně a doklady jsme se povetšinou také neměli. Revizoři tudíž trvali na tom, ať si vystoupíme.
"A proč?" snažil se hájit Alva. "Vždyť mám doklady."
Revizorovi to zřejmě moc nevadilo - popadl Alvovu občanku, vyhodil ji z okénka a neodpustil si komentář: "Nemáte doklady!".

Když jsme si na zastávce Vozovna Motol vystoupili, dostaly události rychlý spád. "Tak co s nimi uděláme pane Andreji?" otázal se jeden revizor toho druhého. "Nevím pane Grigoriji" dostalo se mu odpovědi. Nakonec se dohodli na tom, že nám dají čas "než napočítáme do deseti" a přitom si pan Andrej začal šroubovat tlumič na svou pistoli.
To už bylo na nás trošku moc a museli jsme jednat... Já, Alva a Dežo jsme se rozprchli každý jiným směrem (já zamířil do nedalekého parku/lesa) a Fearn zahrála divadýlko jakože upadla na zem... Během pádu stihla vytáhnout pistoli a střelila po Andrejovi. Nicméně to už jsme byli hezký kus daleko a tak co se dělo dál vím jenom z Fearnina vyprávění. I Fearn se pokusila utéct a podařilo se jí to i přes nůž zabodnutý v zádech, jež po ní hodil Grigorij.

Po několika minutách běhu jsem se trošičku uklidnil a začal jsem se vracet na náš původní kurz - čili směrem k silnici a směrem k synagoze. Cestou jsem se potkal s Alvou, ale když jsme se dostali ke kolejím, rozhodl se Alva vrátit kus zpět pro svoje doklady. To se mě nechtělo a tak jsem zamířil podél kolejí (další tramvaj měla jet až za nějakej čas...) k našemu vytouženému cíli.
Ulice byly téměř liduprázdné. Najednou se proti mě rozjelo jakési auto se zhasnutými světly. Pokusil jsem se uskočit, ale nestačilo to. Auto mě nabralo a odhodilo stranou notně pošramoceného. Aby toho nebylo málo, z auta vystoupili naši staří známí - Andrej a Grigorij. Přišli ke mě a z bezprostřední blízkosti do mě Andrej několikrát vystřelil. To už bylo i na mě moc a tak jsem přivítal sladké bezvědomí...

Když jsem se probral, byla všude kolem tma. Tma, málo místa a hlad. Hlad. Pít. Hlad byl asi ze vseho nejhorší - dnes už vím, že na vyhojení svých ran jsem spotřeboval spoustu krve a proto jsem se potřeboval co nejdříve napít.
Následující jednání bylo zcela mimo mou kontrolu.
Nacházel jsem se uvnitř kufru onoho auta a tak jsem vystartoval zkrze zavřené dveře od kufru ven... Ulice byla liduprázdná a tak moje touha po utisení žízně musela chvilku počkat. Naštěstí nečekala dlouho, nebot zpoza rohu vyběhli Andrej s Grigorijem - zjevně přilákáni stylem mého vystupování z auta. Instinktivne jsem vyrazil po kořisti. Povalil jsem Andreje a zakousl se...
Grigorij se me snažil odtrhnout, což se mu povedlo (teprve tehdy mi došlo, že to zřejmě budou též upíři), ale téměř současně se na scéně objevili ostatní neonati i s brujahem. Došlo ke krátké potyčce, ale jelikož někdo již zřejmě stihl zavolat policii, my zaslechli sice vzdálené - ale blížící se - policejní sirény. My (a asi ani Andrej s Grigoriem) jsme o konfrontaci "se zákonem" nestáli a rozprchli se do všech směrů.
Sešli jsme se na nedalekém náměstíčku. Všichni jsme potřebovali pít, neboť jsme bojem spálili celkem dost krve. Já jsem si pochutnal na jakési bezdomovkyni, ale téměř jsem se neovládal a tak mě musela Fearn odtrhnout, abych ji nezabil. Ostatní si sháněli potravu dle svých schopností, možností a chutí (Alva zatáhl jakousi slečnu do boční uličky...).
Nasyceni jsme nasedli opět na tramvaj... Svět je malej a tak sme v tramvaji opět potkali naši starou známou ruskojazyčnou dvojku. Naštěstí tentokráte se již chovali rozumně a začali nás překecávat, at se vykašleme na Kamarillu, at jdeme s nima k Sabathu, etc... Dežo s brujahem se nechali zvyklat a na Andělu vystoupili. To bylo naposledy, co jsme je videli...
Zbytek cesty proběhl klidně. U synagogy byl klid a tak jsme zabušili na dveře. Otevřela se špehýrka a poté, co jsem ukázal Nuitin pentagrama ve stručnosti nas představil, jsme byli vpuštěni dovnitř.
Byli jsme představeni Meyrinkovi a šli spát. Druhého večera jsme zjistili, ze Fearn Annira už mezi námi není a že se někam vypařila. Zůstali jsme jenom já a Alva, ale jak se ukázalo, Meyrinkova chantry byla plná neonatu "zděděných" po Nuit, která měla podobných skupinek jako my zřejmě více...
Dozvěděli jsme se též, že zatímco minulou noc jsme se my občerstvovali na náměstíčku, Andrej s Grigorijem se mezitím zřejmě občerstvili po svém v nedaleké hospůdce - t.j. způsobili tam naprosto šílená jatka a vymalovali celou hospodu do ruda... Jak barbarské. Kamarilla to pak zamaskovala jako vyřizování účtů mafií...

Následující období bylo víceméně jednotvárné. Jakožto tremera mě můj Sire začal zasvěcovat do tajů taumaturgie - čili magie, rituálů a kouzel. Začal jsem se učit umění telekineze, ale postupem času snad zvládnu i ostatní obory.
Jako první rituál mě Meyrink naučil neco jako telepatii - mohu s ním teď komunikovat na libovolnou vzdálenost, aniž by nás mohl kdokoliv odposlouchávat. Bezvadná věc, ale vyžaduje hodně soustředění, takže jestli by někdy nebylo lepší vzít mobil a zavolat si...
Kromě učení jsem defakto žádnou jinou práci neměl a tak jsem čas od času s ostatními neonaty vyrážel "občerstvit se" do baru Bárka.
Také jsem ale často přemýšlel o tom, co to bude pro mou budoucnost znamenat "býti upírem". Tak nějak sem se začal smiřovat s tím, že již pravděpodobně nikdy neuvidím Janu, ani nikoho jiného z mých živých přátel. V zájmu maškarády je kontakt se smrtelníky zakázán...
Jana... Oh, ano... Tadle roztomilá dívčina mi chybí asi ze všech nejvíc. Není to sice moje holka - chodí s Alexem a já ji nechci jejich vztah nikterak rozbíjet kvuli svým zájmům (které se dík mému současnému stavu staly irelevantní) - ale mám jí prostě rád... Vlastně to ona mi začala říkat "Kamui" - podle hlavního hrdiny anime X. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně i měla pravdu - stejně jako skutečný Kamui i já jsem dosti nerozhodný v některých věcech... Jana je vůbec hrozně inteligentní a všímavá holčina. To se mi na ní vždy líbilo, ale to jsem nemohl tušit, že zrovna toto se stane předmětem mnoha pozdějších komplikací... Ale to už vlastně předbíhám události. Ted k tomu ještě řeknu jenom to, že Jana rovněž studuje historii, ale je ted ve 3. ročníku a (bohužel?) nezdílí mé japanofilní choutky - ale na rozdíl od ostatních (= konzervativních středoevropanů) má pro moji fascinaci kulturou Nipponu pochopení.

4. října 2003

Jak jsem již zmínil, následovalo poměrně jednotvárné období... Až do večera 4. října. Tehdy jsme si - jako obvykle - vyrazili na lov do Bárky. Naše lovy zpravidla zpočívali v koupení si nějakého pití (které jsme pak někde potajmu vylili do některého z květináčů) a vyhlížení nejvhodnější oběti... Tento lov měl mít ale jiná pravidla.
Když jsme se blížili na místo, zarazilo nás, že i když jsou otevřeny dveře od podniku, není venku slyšet žádná hudba, jako jindy...
Uvnitř jsme pochopili důvod... Bar byl téměř prázdný. Téměř až na pár těl. Jedna dívčina u baru měla rozervaná zápěstí a nohy zkroucené a propletené do barové židličky. Vážně hnus... Dvě další dívčiny u baru (v jedné jsem poznal zpěvačku, jež v tomto baru čas od času zpívala, druhou jsem neznal) byly sice celé od krve, ale mrtvé nebyly... A živé vlastně také ne...
Kontaktoval jsem Meyrinka, popsal mu situaci a ten pro nás poslal auto a také komando na zamaskování stop. Vypadalo to na akci sabatu, kterej nám takto hodil na krk dva bastardy.
Celá věc očividně neunikla pozornosti Prince a tak jsme se všichni dostavili na kobereček k Rudolfovi II. na Belveder. Princ by nejraději ty dvě (Markéta a Daniela) viděl na střeše, ale Meyrink je uchránil před jejich osudem tím, že prohlásil, že by se mu hodily pro jednu věc...
Pro tu věc jsme se mu vlastně hodili všichni a vlastně to byl i důvod, proč jsme byli všichni stvořeni. Nuit pátrala po jakémsi prastarém artefaktu, kterého jsme se mohli dotknout jenom my. Meyrink chtěl v pátrání pokračovat a já osobně jsem v tom viděl možnost, jak také vypátrat, co se stalo s Nuit.
Nejlepší místo pro začátek pátrání byl Nuitin heaven. Nuit mela heavenu víc a o jednom (kromě zničeného ^_^) věděl i Meyrink a tak jsme se do něj vydaly ve složení ja, Markéta, Daniela, brujah Vojta "Marv", toreadorka Charlotte a ravnostka Eržika.
Nuitin heaven se měl nacházet v jednom činžáku, ale tam jsme její byt nemohli najít. Tak jsem se odhodlal zazvonit na jiný byt a optat se. Otevřela nějaká starší paní a od té jsem se dověděl, že si Nuit zřídila příbytek ve sklepě.
Sklep byl zamčený, ale to nebyl problém pro našeho silného brujaha. Problémem byli 3 černoši-ghúlové, jež hlídali uvnitř. Po krátkém boji jsme si mohli se dvěma z nich promluvit - třetímu již nebylo pomoci, nebot Markéta to jaksi přepískla a vysála ho dosucha...
V úkrytu jsme našli jakési Nuitiny poznámky, jež ukazovali na nějaké kontakty Nuit s nosferaty. Neměli jsme na výběr a museli sestoupit do kanálů. V kanálech lze najít opravdu lecos: špínu, krysy a nosferaty. Daniela dokázala mluvit s krysama a tak jsme se dověděli, kterou cestou se vydat za nosferaty. Krysy nás dovedly za jedním podivínským nosferatem Vojtěchem Harfou.
O nosferatech je známo, že jim unikne jen málokteré tajemství a že mají velice rozsáhlé vědomosti o všem, co se kde šustne. Bohužel pro nás, ve sdílení informací již tak vstřícní nejsou. Hledaným artefaktem měl být starodávný text a cenou za informace o Nuit a jejím pokroku v pátrání mělo být, že se nosferati dostanou k tomuto textu jako první. Po prokonzultováni (nadálku - tadle "telepatie" je važně výborná věc) s Meyrinkem jsem podmínky "obchodu" odkývnul.
Informace získané od Vojtěcha nás zavedli do dalšího Nuitina heavenu. Tam jsme v knihovničce našli - kromě Crawleyho "Liber Legis" - i několik Nuitiných poznámek, jež se zmiňují o tom, že by cesta k artefaktu měla vést přes altánek v zahradě indické ambasády. Nuit musela být již velice blízko...

5. října 2003

Další večer jsme se vydali na indickou ambasádu. Meyrink zařídil "pozvání" na ambasádu, takže naše skupinka nebudila žádné podezření. Najít altánek nebyl problém, ale jak dál problém byl...
Byl tam jakýsi portál, ale nikdo neměl odvahu projít jako první. Po chvilce dohadování mě to už přestalo bavit a vstoupil jsem do portálu sám s tím, že mě snad ostatní budou následovat. To co následovalo je tězko popsatelné...
Dostal jsem se do jakési místnosti, kde kromě mého druhého já - pokud to bylo mé druhé (temné?) já - nebylo nic jiného. Pokoušelo se mě zviklat a i by se mu to možná podařilo, ale nakonec jsem si uvědomil, co mi vštěpoval můj Sire do hlavy - a to, že jako Tremere mám pevné místo v hierarchii tremerů a že tremeři drží při sobě.
Najednou jsem byl opět v altánku a stejně tak i všichni ostatní - teda skoro všichni. Markéta tam byla sice též, ale mrtvá s hlavou oddělenou od těla...
Já měl v ruce kousek pergamenu s jakýmsi textem v sanskrtu a na prstu prsten - na němž bylo vyryto: "Sejdeme se tu za 7 dní a 7 nocí N." - a v hlavě myšlenku na to, od koho že může tento prsten být...

Nekdy se týden může zdát jako věčnost. Byl by to i případ tohoto týdne, ale pokud znáte Meyrinka, tak vám musí být jasné, že ten vás jen tak zahálet nenechá. Tentokráte mě naučil, jak využívat svou krev. Krev není jenom naše potrava, ale je to i zdroj naší síly a schopností a tak sem se naučil, jak využít "spálení" (žeby obdoba ke "spalování bílkovin"?) krve ke zvýšení své rychlosti, obratnosti a síly.

Následující týden...
12. října 2003

Dnešní noci mělo uplynout 7 dní a 7. noc od událostí na ambasádě a tak jsem se rozhodl poslechnout vzkaz na prstenu a vydat se znovu na místo činu. Ostatni neonati si vyrazili na lov, ale já dělal, jako že se ještě budu učit. Chvilku sem po jejich odchodu počkal a pak se vyplížil ze svého pokoje do měsíčné noci.
Dostat se nepozorován přez zídku ambasády nebyl problém - kolem nebyla ani noha. Schoval jsem se tedy uvnitř zahrady ambasády a čekal...
Nečekal jsem dlouho, po chvilce jsem zaslech nedaleký zvuk a ze stínu vystoupila Nuit.
Měl jsem na Nuit spoustu otázek - přeci jen jsou věci, na které bych se Meyrikna neodvážil zeptal a nebo vím, že by mi na ně stejně neodpověděl. Nuit mi sice odpověď na všechny mé otázky taky nedala, ale i tak jsem měl ohromnou radost z toho, že nezmizela nadobro. Tak úžasné toreadorky by byla jistě škoda...
Nuit je ale zdá se jedno velké tajemství a tak z ní vypadlo, že moje maškaráda před okolním světem není, že bych byl mrtev, ale že jsem zaměstnán u její firmy Arts and Antiquities, zabívající se prodejem uměleckých artefaktů. Moje práce je především kontakt se zákazníky z Asie, zejména Japonska. A jelikož musím za jednáním cestovat a je to velice náročná práce, nemám přes den vůbec čas...
To mě velice povzbudilo, neboť by to znamenalo, že bych se přeci jen mohl znovu potkat s Janou a tak jsem se hned zeptal i na Janu. Ukázalo se, že by Jana měla být tuto noc v jedné vinárně se svojí kmarádkou (a bez Alexe ^_^) a tak jsme se tam s Nuit vydali společně - tentokráte jsme ambasádu opustili hlavním vchodem (Nuit si hold umí vše zařídit).

Když jsme došli do vinárny "U Sudu", Janina kamarádka akorát odcházela a Jana dopíjela skleničku. Chtěl jsem si původně sednout tak, abych mohl jenom pozorovat a měl čas přijít na co nejlepší výmluvu, proč jsem se už víc jak měsíc neozval, ale nepovedlo se. Jana si mě všimla téměř okamžitě a hned nás přizvala ke stolu...
Nuit jsem představil jako svoji nadřízenou a že jde o takovou neformální pracovní schůzku. Taky že jsem u ní zaměstnán a že kvůli práci nestíhám školu a že jsem tudíž podal žádost o přerušení studia.
Janu pochopitelně nejvíc zajímalo, jak se mi vede v práci a že jsem vždycky byl přez to Japonsko, etc... Z jany zase vypadlo, že má nějáké problémy s bakalářskou prací a že Alex na ní čím dál tím víc žárlí (abych pravdu řek, vubec se mu nedivím)... Ale dál jsme se nedostali, protože do vinárny došel Alex a málem udělal žárlivou scénku.
Vše se ale pěkně vysvětlilo a Nuit objednala láhev pití. Ještě jsme se ale z láhve nestačili napít (ne že by mi to vadilo), když se Nuit zvedla, jako že odcházíme a že mám jít taky. Vzápětí vlezl dovnitř jakýsi podnapilý chlap a začal otravovat Nuit a mě - že prej "To je ale baba, co?".
Takto se s Nuit nejedná, ale navíc jsme proti němu nemohli cokoliv dělat, neboť se na nás všichni dívali a bylo by to porušení maškarády jedna dvě... Zareagoval jsem tedy, že ať nedělá scény a jestli si to chce vyříkat, ať jde s námi ven - a šli jsme. Všimnul jsem si ještě, jak Jana postrkuje Alexe, ať jde taky...

Ještě štěstí, že jsem cestou "napálil" trošku krve na zvýšení obratnosti, protože sotva jsme zahli do nejbližší postranní uličky, chlápek se na mě vrhnul. Nebyl problém mu uhnout - teď, ani při dalším jeho výpadu. Nuit postávala bokem a já si s chlápkem hrál na kočku a myš. Vhledem k mé obratnosti a podnapilosti soupeře to nebylo zas tak těžké.
Po chvilce mě to už ale přestalo bavit, protože tímto stylem bychom mohli blbnout hodně dlouho a tak jsem se ho pokusil praštit do břicha - bez jakéhokoliv viditelného efektu, neboť jeho kožená vesta tlumila veškeré mé rány. Ještě párkrát jsem ho zkusil praštit, ale pokaždé se stejným výsledkem.
Spálil jsem tedy ještě trochu krve na zvýšení síly a to se hned projevilo. Po prvním úderu v chlápkovi cosi křuplo, ale to ho neodradilo od dalšího obtěžování. Po druhém úderu v něm opět křuplo, svalil se na zem a z pusy vykašlal krev. Zustal ležet nehnutě...

V tom se za rohem objevil Alex a nevěřícně zíral na mě (asi jakto, že nejsem zmlácený) a tělo na zemi. Pokoušel jsm se to vysvětlit, ale očividně mu mé vysvětlení, že jsem se taky naučil něco z asijských bojových umění, nešlo do hlavy.
Situaci rozřešili (nebo zamotali?) dva Nuitini ghúlové, kteří se objevili v zápětí a z nihž jeden vzal Alexe charakterně zezadu obuškem po hlavě, takže se Alex svalil do bezvědomí.
Měli jsme problém. Před námi leželo mrtvé tělo a kdoví, co všechno viděl (nebo si domyslí) Alex. Z toho koukalo porušení maškarády a tím pádem střecha. Napřed jsme se museli teda nějak zbavit těla - o to už se ostarali ghúlové a někam ho odvlekli (ale předtím jsem se z něj napil, neboť mi bojem celkem vyhládlo). Teď ještě vymyslet, co s Alexem...
Nuit si vzala Alexe bokem a zkousela na nej nějak zapůsobit - no, mě nezbívá než jí věřit. Pak jsme se ještě domluvili na společné verzi příběhu pro Janu a ostatní. Já se vrátil do vinárny, požádal o trochu vody a vzal Janu s sebou. Vodu jsme použili na probuzení Alexe a začalo divadlo.
Vysvětlovali jsme Alexovi, že jak mi šel na pomoc, tak ho ten chlápek praštil tak,že asi musel ztratit paměť a že chlápek - poté co viděl, jak Alex upadnul - dostal strach a utekl...

Nuit navrhla, že nás sveze autem (které jí zřejmě přivezl jeden z ghúlů). Šlo hlavně o odvoz Alexe, neboť ten se ještě pořádně nevzpamatoval. Tak jsme všichni nasedli a zavezli jsme Alexe na Modřany, kde jsme se s Nuit rozloučili, protože já šel ještě pomoct Janě dostat Alexe domů.
Ve výtahu jsem ještě dal Janě svou vizitku z Arts and Antiquities s tim, že když mi něco bude chtít, má zavolat na číslo na druhé straně a že Nuit mi vzkaz předá. Když jsem jí podával vizitku, nějak se divně zatvářila při pohledu na moji ruku, ale nic neříkala... Cestou zpět jsem si všiml, že mám na rukávě skvrnu od krve, čehož si Jana zřejmě všimla.

Po návratu jsem zjitil, že Meyrink si zřejmě nevšiml mé nepřítomnosti v chantry a tak jsem zalezl do svého pokoje a snažil se dohnat studium. Neonati se vrátili o něco později a že prej dělali doprovod jakési japonské upírce a že prej došlo k souboji jakéhosi démona s touto japonkou, jež se proměnila v draka, nad Staroměstským náměstím... No to sem zvědavej, co přinese zítřejší Blesk ^,,^

13. října 2003

Další večer - sotva jsem se probral - mi hned volala Nuitina sekretářka, že prý mám u ní od Jany vzkaz a že mám co nejdříve přijít.
Nuit se tvářila docela ustaraně a brzy jsem měl pochopit proč. Jana vzala Alexe do nemocnice, aby se na něj projistotu podíval doktor, zda to není něco vážnějšího. Přišlo se tak na to, že Alex utrpěl ránu tupým předmětem zezadu do hlavy. Dostat tak do ruky toho ghúla, tak ho asi zakousnu... Jana je bystrá dívčina a tak mi bylo hned jasné, že todle budu tězko vysvětlovat. Jediná možnost tedy byla dále trvat na své verzi, neboli: zatloukat, zatloukat a když to selže, tak zatloukat...

Dal jsem si teda sraz s Janou opět ve vinárně "U Sudu". Trval jsem na své verzi příběhu, ale pochybuji, že se mi ji podařilo přesvědčit. Skvrnu na rukávě ze včerejška - na kterou taky došla řeč - jsem se pokusil obhájit jako skvrnu od červeného vína, kterým jsem se zřejmě polil na včerejším "jednání se zákazníkem".
Zřejmě Jana viděla, že asi něco není v pořádku a tak se to rozhodla ukončit, pozvedla skleničku a "na zdraví!". V tom ve mě hrklo, protože já přeci nemůžu pít, ale takto se před ní budu muset napít. Trošku jsem se tedy napil, ale vzapětí jsem všechno vyprsknul, jako že mi zaskočilo. To bylo to nejlepší, co mě v daný moment napadlo...
Pak jsme se ještě domluvili, že půjdem o víkendu do kina...

18. října 2003

Byl jsem s Janou v kině na Blade II. Nic zvláštního se nestalo, akorát jsem se místama musel hodně ovládat, abych nevyprsknul smíchy při některých scénách... No, budu věřit tomu, že ti, co točí takový film, jistě mají svůj důvod natočit ho právě takový, jaký je (jinak řečeno: někteří jsou schopní pro maškarádu udělat opravdu cokoliv) ^,,^

1. prosince 2003

V listopadu se nic zvláštního nestalo, ale nechci, abych měl v deníčku bílá místa a tak se budu snažit napsat aspoň nějaké shrnutí za listopad.

Blíží se zima a mohlo by se stát, že by mi krev zmrzla v těle - navíc by to nevypadalo moc přirozeně, když by všem šla od pusy pára a u mě nic... Tak mě Meyrink naučil, jak přeměnit krev na teplo a zahřát tak trochu svoje tělo a že když se trošičku přidá a budu se snažit, tak že mi půjde i pára od pusy. No, pár dní jsem si to cvičil - jedno cvičení Daniela okomentovala, že prej "měla by ti jít pára jenom od pusy a ne z celého těla". No, trošku sem to nezvlád, ale nic tragickeho. Ale po chvilce snažení jsem již regulaci tělesné teploty zvladal docela dobře.
Navíc mě Meyrink naučil další rituál, který se může docela dobře hodit. Jde o magické zabezpečení příbytku před proniknutím slunečních paprsků. Takže teď si klidně můžu vyrazit v létě pod stan... Každé ráno si ve stanu zakouzlím a můžu v něm zůstat v bezpečí před sluníčkem po celý den ^,,^

Jinak se zdá, že se situace kolem Alexe vytratila do stracena - nebo v to aspoň doufám. Jana už se vicekrát neptala a Alexovi se boule už ztratila. Mám ale pocit, že Jana má pravdu, když říká, že na ní Alex žárlí čím dál tím víc. Začínám uvažovat, zda by nebylo dobré Alexovi pár věcí "vysvětlit". Sice ho chápu - Jana je vážně úžasná - ale čeho je moc...
Každopádně, pokud se Alex pokusí Janě ublížit, bude mít co dělat se mnou... ^,,^

5. prosince 2003

Večer začal jako obvykle - učením, když najednou slyším zařvání z vedlejšího pokoje. Nevěnoval jsem mu pozornost, akorát jsem seřval přez zeď Danielu, ať je ticho, že se tu nedá učit. Když se řev ozval po chvilce znova, šel jsem se raději podívat.
Důvod ke řvaní opravdu měla. Právě vylezla ze sprchy a její tvář byla na jedné straně jakýmsi způsobem zdeformovaná - při bližším ohledání to vypadalo jako otisk dlaně. Řev přivolal i Alvu... Dověděl jsem se, že se Daniele zdála jakási noční můra, ze které se probudila celá od krve (což byl důvod prvního poplachu) a pak že se šla umýt a stalo se todle...
Ta noční můra byla taky docela zajímavá: vypálení jakési středověké vesnice nelidskými stvůrami, vraždění a nabodávání jejího chlapce na kůl, jezdec na koni projíždějící infernem. Jezdec měl viditelně vyčnívající špičáky a kostěné výrůstky z nadočnicových oblouků - zřejmě o Maškarádě vživotě neslyšel.
Informovali jsme tedy raději Meyrinka a ten hned přivolal Nuit. Nuit došla poměrně brzy a přivedla s sebou ještě jednoho Nosferata, jenž nám byl představen jako Michael.
Nuit zřejmě věděla v čem bude problém - Daniela pochází z klanu Tzimicse, a i když s tímto klanem neudržuje žádný vztah, je postižena nemocí Tzimicsů, jež jim umožňuje měnit tvar těla. Každý Tzimicse ale musí spát ve své rodné hlíně - hlíně z místa svého stvoření. Proto měla i Daniela pod postelí krabici s hlínou ze sklepa baru Bárka, kde jsme ji našli. Ale to zřejmě nebyla ta správná hlína. Pro Danielu byla důležitá hlína z jiného místa a my museli přijít na to, z jakého. Pochopitelně nás napadlo, že to bude mít co dělat s tou vesnicí ve snu, ale jak poznat, kdy a kde se ta vesnice nacházela a kde jí teď hledat? Vydali jsme se tedy s Michaelem do jeho knihovny ve stokách (fuj, už zase...). Michael byl totíž za svého lidského života (todle stvoření s dlouhýma rukama a žlutýma očima bylo kdysi člověkem?) archeologem a tak jsme spoléhali nato, že nám jeho znalosti pomohou v hledání...
S Michaelovou pomocí jsme zhruba určili lokaci vesnice někam do východní Evropy a doby tak 12.-14. století. No, nic moc. Určení doby je problémové, neboť podle popisu hořících budov se toho moc zjitit nedalo - podobná architektura budov se na vesnicích užívala někdy i třeba sto, dvě stě, tři sta let... Vycházeli jsme tedy zejména z popisu oblečení a ozdob jezdce. Alva nakreslil podle Danielina popisu podobiznu jezdce a domluvili jsme se, že se rozejdeme a každý si vezme na starosti prohledání jednoho zdroje informací. Já se rozhodl prostudovat Meyrinkovu knihovnu. Pátral jsem po upírech, kteří by byli zapletení do vypalování vesnic zhruba v tomdle období ve východní Evrově. K ránu jsem měl již pát tipů a tak jsem šel spát...

6. prosince 2003

Zase výkřik! Daniele se zdál další sen - jako by pokračování toho minulého. Jezdec sesedl z koně a zakousl se do Danielina přítele. Nedaleko vesnice je kaplička a potok...
Přišla Nuit i s Michaelem a všichni dáváme dohromady informace, co jsme získali. Alva prohledal umělecké sbírky a katalogy obrazů a našel obraz šlechtice, jež docela odpovídá našemu jezdci ze snu - jmenuje se Karaj a je to též i jedno z jmen na mém seznamu. Vypadá to, že jsme našli našeho pachatele.
Karaj byl Tzimicse působící ve středověku zejména na území dnešního jižního Maďarska. Porovnáním pozice vesnice, kapličky a potoka s mapou maďarska, v níž Michael vyznačil známá místa vypálených vesnic jsme určili jednu, jež je zřejmě námi hledaným místem děje. Vesnice kupodivu ještě dneska stojí, ale představa, že pojedu na jih maďarska se mi vůbec nelíbí - konec konců, mělo by to být území Sabbathu.
"Nelíbí se mi," zděluji své obavy Nuit, "co tam na nás může čekat. Kdysi dávno cestovatelé popisovali taková místa jako hic sunt leones"
"Myslíš něco jako hic sunt LUPINES?" - Nuitina odpověď opravdu potěšila. Z deště pod okap.
Bylo rozhodnuto, že dalšího večera poletíme do Maďarska Nuitiným soukromým letadlem.

7. prosince 2003

Odlétáme z Ruzyně těsně po západu slunce Nuitiným Challengerem a v Pětikostelí (Pécs) přistáváme kolem půl deváté hodiny večerní. Dále se musí pokračovat autem a jelikož nevíme, do jakých podmínek jedeme, pronajímáme si offroad. Michael je docela dobrý řidič a tak jsme po hodině noční jízdy ve vesnici.
Rozhodli jsme se vydávat za filmaře z Prahy, kteří si přijeli okouknout exteriéry pro natáčení nového filmu o upírech - že prej Underworld II (v tomdle vyjímečně nejedu - to byl Alvův nápad). Potřebujeme navázat kontakt s místními a tak zamíříme do jediné ještě otevřené hospody ve vesnici. Michaela jsme nechali v autě - maškarádu je nutné dodržet a Nosferat je příliš "jiný". Stačí, že my jsme taková banda (všichni v černém, etc...).
Pozdravíme anglicky - nikdo z nás maďarsky neumí a tak doufáme, že aspoň někdo zde anglicky bude umět, protože hospoda je již téměř poloprázdná.
Hostinský k nám popostrčí mladou a velice pohldenou zlatovlasou servírku, která naštěstí anglicky umí, takže jazyková bariera naštěstí nebude. Je to dokonce lepší, než jsme si mysleli - jakmile uslyšela, že se mezi sebou bavíme česky, vypadlo z ní, že česky docela umí, neboť její otec byl čech. Další konverzace proto probíhá v češtině a zamlouváme si 2 pokoje na noc a láhev vína k pití.
Oznámíme jí náš úmysl točit zde film a vyptáváme se na různé místní pověsti. Dovídáme se, že před dvěma dny tu bylo - zřejmě medvědem - na lesní cestě roztrháno pět německých turistů. Sice to není to, co hledáme, ale zní to zajímavě. Vysvětlujeme tedy, že jsme se doslechli o dávném vypálení vesnice a že nás zajímá tak trošku pohnutá historie tohoto místa z období středověku a zda se nedochovaly nějaké záznamy k událostem z této doby. Slečna nás odkazuje na kněze - s tím, že nám klidně bude dělat překladatelku, což pochopitelně přijímáme. Máme štěstí, neboť místní kněz právě domlouvá v hospůdce jakýmsi dvěma vesničanům, kteří se před chvilkou málem poprali kvůli událostem kolem medvěda a turistů. Ptát se kněze - no potěš koště...
Kněz říká, že o vypálení vesnice možná něco najde ve farní knihovně. Ale že mu to bude chvilku trvat a tak že se máme stavit druhý den odpoledne. Průšvih, protože za světla se ukázat nemůžeme a tak si rychle vymýšlím výmluvu, že přes den bohužel musíme zpět do Pětikostelí na jednání se sponzory a jestli by nešlo stavit se až vešer. Domluveno.
Až později jsme si uvědomili, že tím jsme si zablokovali možnost zůstat přes den ve vesnici na pokoji - který bych zabezpečil rituálem, aby dovnitř neproniklo světlo. Musíme tedy vymyslet co dál. Shodli jsme se, že nejlepší bude, zůstat přes noc v hostinci a před svítáním autem rychle zajet do Pětikostelí a tam se skrýt v kanálech - sice nadšení z toho nejsme, ale pro tuto chvíli to vypadalo jako nejbezpečnější řešení.
Ale teď musíme naši komedii dohrát do konce. Slečna by chtěla mít snímeček s filmaři a tak jí Alva vyhoví. Nuit se velice ráda chopí foťáku - zdá se mi, že za žádnou cenu nechce být na fotce - a vyfoťí nás se servírkou.
Je uz celkem pozdě - pro smrtelníky - a tak nás zlatovláska uvádí do našich pokojů. Alva na ní na schodech zkouší ty svoje Toreadorské fígle - teda nebylo by naškodu je umět taky, ale... Chudák holka je z toho celá omámená a tak se z ní Alva pokouší tahat ještě nějaké informace.
Brzy ráno před východem slunce nasedáme do auta (chudák Michael - celou noc zavřenej v autě) a ujíždíme do města. Stihneme to jen tak tak zalézt do kanálu - místní Nosferati k nám naštěstí nejsou tak nesnášenliví, jak bych čekal na území Sabbathu. Ještě štěstí, že jsme měli s sebou Michaela.

8. prosince 2003

Večerní probuzení nám opět zpestřila Daniela další noční můrou. Její stav je čím dál horší a Nuit přiznává, že další sen a následné deformace již možná Daniela nepřežije. Musíme jednat rychle.
Tentokráte si jí zdálo, že je pohřbená v zemi a její duše opouští tělo. Vidí svůj náhrobek. Letí k nedalekému hradu, kde ve věži sedí u stolu Karaj s nedávno zakousnutým Danieliným milým, popíjejí z pohárů a střídavě si vykládají karty:
Karaj: "Čeká tě změna..."
přítel: "Bude velká..."
"Čeká tě cesta..."
"Bude dlouhá..."
"Čeká tě tvá milá..."
"Ta", rozčílený přítel převrhne číši, ze které se rozlije červená tekutina, "už se nevrátí!"
Mám pocit, že sledujeme říběh zrození Danielina stvořitele, ale nevím, proč ho sledujeme z pohledu dívky nově stvořeného Rodného.

Michaela necháváme v kanálech a vyrážíme. Ve vesnici jsme vyzvedli naši slečnu překladatelku a šli za farářem.
Víme tedy, že dívka Danielinina stvořitele byla někde pohřbena, ptáme se tedy na místa, kde se dříve pohřbívalo. Farář nám vysvětlí, že jsou tu dva hřbitovy, ale na ten jeden - dnes již zarostlý v lese - se přestalo pohřbívat v 18. století a byl vybudován nový vedle fary. Vyjádříme přání podívat se na starý hřbitov a tak sedáme se zlatovláskou a farářem do offroadu a jedeme se tam mrknout.
Vede tam lesní cesta a i uvnitř auta slyšíme vytí vlků, což nám spolu s faktem, že je úplněk a před půlnocí na klidu moc nepřidává. Nuit projistotu vkládá do své pistole zásobník se stříbrem.
Když dorazíme na místo, prohlídneme si trosky hřbitova a když si myslíme, že jsme našli, co jsme hledali, vezme si Nuit kněze a slečnu bokem a pokouší se odlákat jejich pozornost. My se mezitím pustíme do nakopání trošky hlíny z hrobu...
Najednou přeskočí zídku hřbitova cosi velkého, co nás donutí přestat s naší činností. Je to moje první setkáni s vlkodlakem a málem i poslední setkání s čímkoliv. Kněz omdlel.
Velký, chlupatý a drápatý šedý vlkodlak vrčel, ale zůstával na místě. Chvilku trvalo, než nám došlo, že vrčí směrem ke zlatovlásce, která se teď právě proměnila v dalšího vlkodlaka - jako by jeden vlkouš nebyl dost. To co bylo zlatovlaskou bylo ale teď sice vlkodlakem, ale menším a kňučelo to zpět na velkého.
Velkej se začal proměňovat do lidské podoby a začal hovořit lidskou řečí - anglicky s ruským přízvukem.
"Ccco tu chccceteeee? Zzzzplozzenci Wyrrrrmu!!!"
Pokusil jsem se vykoktat něco na způsob, že jsme nepřišli nikomu škodit, že jenom potřebujeme jenom trochu hlíny z tohoto místa pro záchranu Daniely a že hned mizíme...
Nuit si mezitím lehla na záda a ruce a nohy dala do takové polohy, že připomínala psa, jenž dává druhému psu najevo svou podřízenost.
"Aaaaah! Kouuukam, že naššše zvyky vááám nejsssou neznááámééé!!!" zavrčí směrem k Nuit. "Dobřře děláte! To střííbro bylo cítit ažž sem!!!"
"Dobrá!" dodává po chvilkové odmlce, "Tak vypadněte a ať už vás tu nevidím!"
Házíme hlínu a kněze do auta a mizíme. Neujeli jsme daleko, když jsme si všimli, že on i ona - oba ve vlčí podobě - běží za námi. Dohánějí nás! Jedním velkým skokem nás přeskakují, ale nezastavují se. My je zřejmě nezajímáme.
Kus před námi vyskočí z lesa další chlupatá bestie - tadle je ale jiná: černá se zelenýma ušima - a vrhne se na štěně. Zakousne se zlatovlásce do boku a drží ji v zubech. Podaří se nám ubrzdit auto kus před nimi - objet je lesem není možné - a sledujeme, jak se šedý vlkodlak pouští do černého, který pořád drží v zubech štěně.
Nevím, co to do nás vjelo, ani kdo to navrhl jako první, ale najednou jsme věděli, že musíme štěněti pomoct! Už jenom kvůli tomu, že nás Šedý nechal jít. A taky možná proto, že alespoň já jsem viděl ve štěněti tu neškodnou zlatovlásku a odmítal si připustit, že by i z ní mohl být nebezpečný lupín.
Vyskákali jsme z auta a vrhli se Černému na hřbet. Zakousli jsme se a Daniela s Alvou se zřejmě i napili, protože mne Nuit po chvilce odtrhla a celé to hrůzné divadlo jsme pak jenom pozorovali. Černý pořád držel v tlamě štěně, Šedý po něm šel zepředu a Daniela s Alvou se míhali jak blesky po vlkodlačím hřbetě. Vlkodlačí krev vyvolala u nich naprosté šílenství...
Boj netrval dlouho. Černý nemohl takovou přesilu ustát a brzo se zhroutil na zem - já s Nuit jsme přiskočili a snažili se uklidnit Alvu s Danielou. Po chvilce se nám to podařilo, ale mezitím se mrtvola Černého i zbývající dva lupínové proměnili do svých lidských podob. Mrtvola byla celá roztrhaná. Zlatovláska tam klečela na zemi celá nahá a měla velký kousanec na boku.
Na nic jsme nečekali, šoupli Danielu s Alvou do auta a dupli na plyn. Když jsem nastupoval, zdálo se mi, že slyším, jak se Šedý diví naší pomoci...
Ve vesnici jsme vyhodili faráře před jeho farou. Byl ještě stále v bezvědomí - asi je to pro něj lepší.
Myslím, že cestou do Pětikostelí jsme trhli nový rychlostní rekord a trošku si oddechli až v letadle cestou do Prahy. Ale jenom trošku, protože ještě teď se kolikrát třesu, když si na to někdy vzpomenu.

V chantry jsme upravili Daniele její nové lože a doufali, že naše cesta nebyla podniknuta zbytečně.

9. prosince 2003

Ticho... Dneska žádná noční můra? Vypadá to, že ne a že naše mise byla tedy zřejmě úspěšná.
Alva si vzpomněl na fotku z hospody a také že má e-mailovou adresu na zlatovlásku (jmenovala se Anne) - to bylo tedy předmětem jejich rozhovoru tehdy na schodech. Text mailu, který jsme poslali, byl něco jako:

Posíláme ti tu digitální fotku, jak jsme slíbili a doufáme, že se máš dobře.

Zoubek Productions


13. ledna 2004

Ach jo... Promiň deníčku, že tě tak zanedbavám, ale není moc času. Teda né že by se toho tolik dělo - naopak, chantry téměř neopouštím a celé dny noci studuji v Meyrinkově knihovně různé spisy a knihy. Jako historik v nich nacházím spoustu překvapivých zjistění "jak to bylo doopravdy". Například by mě nikdy nenapadlo, že ve zničení Kartága měli prsty Rodní. A to není jediný případ, kdy se oficiální verze liší od skutečnosti. Zdá se, že Rodní mají prsty (a někteří celé ruce) snad ve všem.
Jak říkám, není času nazbyt, neboť pro mne - jakožto Meyrinkova syna - platí snad více, než pro kohokoliv jiného známé "učit se, učit se, učit se". Kdyby se mi tak aspoň podařilo na chvilku vidět Janu. Už jsem jí snad měsíc neviděl - ta mne zakousne... Y_Y
Ale měl bych se s ní někdy sejít, aby to nebylo moc nápadné - i když pořád ještě můžu říci, že jsem byl na nějaké delší obchodní cestě. Naštěstí spojení přez Nuitino číslo v kanceláři funguje dobře, takže aspoň můžu být klidný, že kdyby mne Jana chtěla nutně vidět, že by mohla dát vědět.
Najít si tak chvilku času. Napadlo mě, že už jsem taky hóóódně dlouho neviděl žádnou anime *fňuk*. Asi zkusím říct Janě, aby mi něco málo donesla na příští schůzku - pokud se dokážu vytratit z chantry. Sakra! To nepůjde... Jana by se určitě zeptala, proč když si jezdím na služební cesty do asie a všude možně, proč si nějakou anime neseženu v originále sám... To by šla moje maškaráda do háje... To nesmím dopustit. Budu muset vymyslet něco jiného. Mysli hlavičko, mysli...
Navíc Meyrink by mě asi vynesl v zubech, kdyby zjistil, že mám tolik času, že se můžu koukat na anime... Do čeho jsem se to jenom namočil!
Nic, musím končit. Do rána toho mám přečíst ještě celé kvantum...

7. února 2004

Fuj! jakože jindy se mi sny nezdají, tak tentokráte se mi jeden zdál - a to pěkně hnusnej. Noční můra - teda spíše dení můra. O čem to bylo? Nevím přesně, nedovedu si to vysvětlit. Bylo to tak skutečné, ale přesto jiné... I já byl jiný. Rozhodně jsem nebyl upír, ale člověk také ne. Byl jsem jakýsi pekelný démon, či snad něco podobného... Chvilku jsem byl v pekle a mluvil s svým nadřízeným a celý se třásl (uvnitř - zjizvené tělo zůstávalo kupodivu klidné). Musel jsem vysvětlit, proč zatím nejsou žádné výsledky. Výsledky čeho? A že prý za námi náš pán přijede do Curychu na letište...
Pak jsem byl na zemi. V Curychu. Nevím jak jsem se tam dostal, ale byl jsem tam. Mí společníci a já jsme chytili dalšího démona a měli ho vyslíchat. Pýthie - další démon v ženském těle - ho bila, zatímco já ho vyslýchal. Děs! Chudák... Neřekl nic, i když rány Pýthie ho pomalu ale jistě menily v trosku.
Pak na letišti... Přilétá Pán a my ho zdravíme, nasedáme do auta, dostáváme papír s instrukcemi a vystupujeme z auta...
Instrukce hovoří o převozu zajatce do jakési jiné budovy a dalším mučení. Taky se v nich píše, že si máme dávat pozor na upíry - cože?
Převoz se zdařil, démon je podrobován dalšímu výslechu... Scény jak ze středověké mučírny...
Najednou záblesk, světlo a rána do hlavy... Ležím spoutaný na zemi. Jakýsi kněz a pár slečen sestavují na zemi pentagram ze svíček a... Uprostřed pentagramu stojí můj pekelný pán a cosi řeší s knězem. Najednou přichází Meyrink a začne se domlouvat na něčem s ďáblem... Podepisují jakousi smlouvu... Tomu nemohu uvěřit - to nemůže být Meyrink!!!
Probuzení! Uff... Běhá mi mráz po zádech. Meyrinkovi - ani ostatním - raději nic říkat nebudu... Mysleli by si, že jsem se musel zbláznit. Ale to co jsem ve snu viděl mě děsí. Nikdy se nesmím stát takovou bestií - ne, nikdy! Bestie nademnou nesmí zvítězit. Nesmí se ze mě stát krvelačné zvíře!!! To bych to raději ukončil sám...
Jdu se raději učit - snad přijdu na jiné myšlenky.

8. února 2004

Včerejší sen mi nedá pokoj. Sice dnes se mi již nic nezdálo, ale pořád na to musím myslet. Co když démoni opravdu existují? Co když třebas čarodějnické procesy, jež se udály v druhé polovině 17. století ve Velkých Losinách a Šumpersku, do kterých bylo svým způsobem namočeno i olomoucké biskupství, měly opravdu nějákou spojitost s démony?
Zjištění, že historie se odehrála trošičku jinak, než jak tvrdí vzdělané knihy této doměnce jenom přispívá... To by ale také mohlo znamenat... V jakési knize jsem narazil i na zmínku o jakýchsi - téměř pohádkových - bytostech, proměněncích, jež žijí ve své vlastní říši, mimo tento svět. To by možná vysvětlovalo, kam se poděli jednorožci, víly, skřítkové, draci a ostatní pohádkové bytosti, když během 18. století došlo poměrně rychle k "odčarování světa", jak tento jev nazval jakýsi historik v jedné své publikaci o čarodějnických procesech, jehož jméno si teď nedovedu vybavit... Zkusim dohledat. Ale teď bych se měl jít věnovat asi něčemu užitečnějšímu.




Tady Kamuiho deník v Chantry končí...
Kamui si začíná vést druhý deník, který můžete sledovat zde.
 
    
    Od 25.12.2002
 
Starosta na dubu
Ozzy o:-)